Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii
aneb
Jak kluci z Buranu na pouť se vydali a ta byla dlouhá a těžká jak sviňa
Část pátá - poslední
7.7. 2011 DEN POSLEDNÍ
Žebětín - Brno
Poslední den nás zastihl na jevišti prostějovského divadla Point v neobvyklé formě. Haná nám minulý den a noc ukázala, jak štědrá dokáže být ke svým návštěvníkům a nám nezbývalo, než zkusit se s onou štědrostí po ránu vypořádat. A věřte, že to nebylo jednoduché, už jen díky ovzduší, které se kolem nás vznášelo. Myslím, že v Pointu to třtinové aroma větrají ještě teď. Probudili jsme se bez Lukáše Riegera, který prvním ranním vlakem svištěl do Brna zařídit něco ohledně svatby (ano, Rieger se oženil a já mu uznal tuto dovču jako rozlučku se svobodou, což mu udělalo strašnou radost, že nebude muset ještě jednou takhle pít), ale měl se k nám zase připojit v Žebětíně. A připojil.
K neuvěřitelné kocovině a viróze, kteréžto dvě dámy smýkaly s námi kluky co spolu chodíme po prostějovských ulicích, se připojilo ještě horko zvící velikosti Lipníku a zároveň se pomalu vplížil takový ten známý strach z konce něčeho dlouho očekávaného a pěkného. Že už bychom toho ale stejně víc nezvládli byla první věc, kterou jsem se ráno dozvěděl od strašně smutného Pumly, který se mi přišel omluvit, že bude muset domů, protože další den už nedá. Tak jsem mu šetrně oznámil, že je poslední den a že jedeme do Brna všichni, což pro něj očividně byla zcela nová informace. A tak chvíli seděl, podlitýma očima koukal do země a když už jsem měl sbalenou krosnu, rozhodl se Pumpa k rekapitulaci.
Pumpa Takže on je to poslední den?
Isťa Jojo.
Pumpa A jedeme do Brna?
Isťa Jojo.
Pumpa Tady odsud?
Isťa Jojo.
Pumpa Přímo?
Isťa Jojo.
Pumpa Hele, Míšo, a kde vlastně jsme?
Myslím, že kdybych řekl SierraLeone, tak mi Píďa uvěří, popadne mačetu a vyrazí do ulic. Ale byl jsem milosrdný k domorodcům z Hané a prozradil po pravdě, že jsme v Prostějově. Čekal jsem ještě nějakou odpověď ve stylu „To jsme měli Miroňovi aspoň zavolat, že jsme tady...“, ale Pumpa si na další složitější akce očividně nevěřil. Nebylo by to ráno bez švancparáde na Tlapáka a mohli jsme vyrazit.
Míra dezorientace v prostoru a čase má od Prostějova nejvyšší možnou jednotku 1 Pmp (1 Pumpa)
Hned u divadla 1. smutná zpráva posledního dne – Miroň oznámil, že už zůstane doma, že už s námi do Brna nejede. To mě bolelo, a tak jsem jej krátce objal, zatlačil slzy deroucí se do očí a vyrazili jsme k nádraží na rychlík, který nás měl odvézt do Brna. A odvezl. A bez problémů. No, bez problémů ano, ale bez ostudy ne. Tlapák se ukázal býti člověkem, který prostě bez ženských čtyři dny nevydrží a v kupé urazil sexuální narážkou slečnu, o které byl přesvědčen, že má sluchátka. A ony to byly jen dlouhé náušnice. Ale slečna pochopila, která bije a rozpoznala z našeho vzezření, že štěkáme, ale rozhodně nekousneme ani kdybychom strašně chtěli. Zkrátka poznala, že jsme úplně, ale úplně neškodní a nechala tu partičku pivem a rumem vonících klučíků, ať si říkají, co chtějí. Šotek ve vlaku vyhlásil soutěž, kdo poskládá z hlavy postupně zastávky celé tour včetně toho, jak a čím jsme kam jeli. Možná vám to přijde neuvěřitelné, ale to byl strašný problém. Hlavně ty přesuny. Dali jsme hlavy dohromady a po necelých deseti minutách jsme to měli v kupě. I když nikoli bez chyb.
Výstup v Brně byl děsivý hned ze dvou důvodů. Zaprvé se začnete cítit stísněně, protože jste opět přijel do civilizace (i když jsme v ní byli pořád, ale cítili jsme se svobodnější) a zadruhé nám Zetel a Doležal dali vale, jelikož už jim nemoc nevlídná nedovolí pokračovat na poslední dvě štace – Pivovar Richard v Žebětíně a opět Pivovarská restaurace na Mendláku. A tak se torzo složené ze mě, Tlapáka, Šotka, Pumpy a Ulina vydalo na Mendlák, kde jsme museli počkat, až si Pumla vybere peníze a Ulin zkontroluje tiket ve fortuně. Bylo nám tam těžko na tym Mendlově náměstí. A nikoli proto, že se Pumla bůhvíproč u bankomatu pohádal s důchodcem a vrátil se strašně naštvaný. To jsme přešli snadno. Horší byl smutek, který jako mráz zalézal za nehty, protože z tohoto místa před strašně dlouhou dobou (fakticky 5 dní, pocitově tři až čtyři týdny) odjíždělo s dobrou náladou 11 svěžích borečků. A teď, na samotném konci, v podstatě Messnerovsky řečeno těsně pod vrcholem nás tady postávala ani ne polovina. A to vám do unaveného chlastem zdeformovaného těla zrovna moc sil nedodá. A ještě bylo strašné, strašné horko. Ulin si zlepšil náladu, protože na tiketu měl osm set korun a mohli jsme vyrazit. Já koupil ještě dvě bílé lilie, které jsme za padlé měli položit před pivovar v Žebětíně a hurá autobusem číslo 52 na zastávku Ríšova. Což je moc roztomilé mít Pivovar Richard u zastávky Ríšova. A ten autobus číslo 52, to byl onen ze Zlína slibovaný „potupák“. Cesta byla opravdu neuvěřitelně dlouhá. Na trase bylo snad třicet zastávek, Ulin už byl značně nervózní, protože bylo horko, on měl žízeň a zároveň opět nastal problém „kam s krakenem“, a tak křičel, že už to dál jezdit nemá, že dál už nic není, že je tam tapeta a za ní konec světa, že se máme podívat ven, páč se tam odsud vracej mouchy apod. Ale dočkali jsme se, dojeli a po pár metrech stanuli před nádhernou pivovarskou hospůdkou U Richarda. Zrychlovali jsme jako karavana, když se blíží k oáze, spěchali horko nehorko, krosny nekrosny, vlci nevlci a už jsme seděli u velkého stolu na nádherné zahrádce! Slečny servírky dostaly každá jednu lilii s vysvětlením „proč“ a „zač“ a už se objednávalo. A víte, my toho Richarda chodili pít na Údolní ještě dobách dobrovských a máme ho moc rádi, takže jsme se těšili a ono nás to nezklamalo. Naopak. Pivo Richard je nejlepší pivo, které jsme během celé tour ochutnali. Říkáte si, jestli bylo nutné kvůli tomu objet půl Moravy a já odpovídám „ano“. Jako ten votroubenej Santiago v tom Coelhovi s tím pokladem. No, on to i Werich někde vyprávěl tu legendu, jak se hledá ten poklad po světě a von je pod postelí třeba. A já nevím, přijde mi to překombinovaný a vystačím si s prostým „všude dobře, doma nejlíp“. Ale na to musíte občas do „všude“ vyrazit. I kdyby všude mělo být až v Nejdedále. Ale dost už toho. Slečna servírka nás hojně zásobovala pivem a stále si naoko stěžovala, že pijeme málo a že teda čekala nějakou ostudu a my mlčeli a říkali, že nechceme rušit občany, kteří přišli na obědové menu a Šotek jí prosil, ať nás neštengruje, že nás nezná a ona si nedala říct, ale my jsme slušně vychovaní a nechali jsme si to líbit. A pak dorazil na svém typickém kole Jaromír, po něm Rieger a nakonec Zdeneček Junák. A tak jsme byli veselejší, že už je nás zase víc. A ještě šťastnější jsme byli, když nám slečna servírka nabídla prohlídku pivovaru s panem sládkem. A my šli a bylo to fajn. Pan sládek nám ukázal sklepy, plničku lahví, spilku, dal nám ochutnat slad, napít mladiny a to vše s velmi příjemným a učeným výkladem a my byli v sedmém nebi. A pan sládek nás uvnitř toho malinkého pivovárku vyfotil a pak poprosil o foto se Zdenečkem a ten mu strašně rád vyhověl a vrátili jsme se k pivu a jídlu.
Exkurze v minipivovaru
Vidíte tu radost? Tak ta je původní a nefalšovaná, páč vidíme miminko piva
Bylo to parné odpoledne, a tak Ulin odjel kamsi do kilometr vzdáleného rybníku se vyčabit. Když se to dozvěděla servírka, řekla, že jestli se v tom bordelu vykoupe, tak už jej zpět do hospody nepustí. Ale lhala. Ulin se v tym bordelu vyčabil, dokonce nahej a ona ho pustila na místo. A my popíjeli, vyprávěli Jaromírkovi všechny možné zážitky a Jaromírek si je psal, aby je zapracoval do nové stolní hry „Hop do pivátky“. A jak se den přehoupl do druhé poloviny, chytila nás zpěvná a spustili jsme naší oblíbenou „jen tam buď a nevylejzej vodtamtud“ a řvali jsme jak tuři, až přiběhla servírka a musela nás uklidňovat, že má v hospodě nějakou rodinnou oslavu a že se jim to nelíbí. Chtěla to, měla to mít. Ale my se uklidnili, zaplatilli, já demostrantivně odhodil stetson na znamení, že dovolená je u konce a jeli jsme na poslední uzávěrkové pivo na Mendlák.
Pivovar Richard
12 – CHUŤ – 7 PITELNOST - 7
11 - CHUŤ – 6 PITELNOST – 7
A cestou zpět už byl ten „potupák“ nějaký kratší... Vkročili jsme s pocitem získané výškové prémie do pivovarské pivnice a tam už na nás čekal pan výčepní, který by se klidně mohl jmenovat Palivec a ptal se, jak jsme to zvládli. A my to zvládli! A anjednou vám nám to vstříklo do žil tolik euforie, že jsme poseděli i déle než jen na jedno symbolické závěrečné. Dokonce se na nás přišel podívat Vojtíšek Blahuta a my zpívali a hlaholili a nikomu to nevadilo. Naopak chlapi v pivnici rádi viděli kluky, kterým je sakramentsky dobře.
Jaký začátek, takový konec...
... ikdyž ten počet je smutný...
Závěrečné foto u pana Poupěte a pak už přišlo postupné loučení, jen kdo odcházel první, to už je strašně náročná vzpomínka. A kdo odcházel poslední? Jako kronikář jsem musel vydržet až konce, aby se nestalo něco, o co byste mou absencí přišli. A hurá do postelí. Ale nebyla ta cesta domů nijak jednoduchá. Po nákupu v Albertu (kde jsem nechal v košíku Jaromírkův kalendář a napsaný oznámkovaný pohled pro Šimona Cabana, který jsem s sebou nosil dva dny) mi před nosem ujela šalina a jelikož další jela až za pět minut, šli jsme s Pumlou ještě někam na pivo. Konkrétně na Svijany. Ale kam konkrétně, to už zůstane asi navždy tajemstvím... Nikoli proto, že bych vám to nechtěl prozradit, toho jsem dalek, ale jednoduše proto, že už to tak nějak nevím... Tož jsme ještě tak hodinku dvě poseděli, zaplatili a konečně hurá do Židenic s pocitem, dobře, ale opravdu dobře vykonané práce.
A dovolená je v lamprdónu. Utekla jako voda, jako písek v přesýpacích hodinách a my již spřádáme plány na příští rok. V jednom jediném máme jasno – už nepojedeme na dovolenou, které je hlavní náplní chlast. Páč to není dovolená, to jsou galeje, krásné, ale galeje. Čiliže necháme alkohol příští rok hrát jen vedlejší roli. Pozor! Vedlejší neplést s epizodní. A jestli jste dočetli až sem a absolvovali s námi celou BURANBIERTOUR 2011, pak si s námi zvolejte:
„Život je jeden z nejkrásnějších vůbec!“
EPILOG
Už jen pár faktů na úplný závěr:
Navštívili jsme:
bezejmenný nonstop Zlín
neznámá hospoda někde u zastávky Václavská
Náklady spojené s cestováním:
3981 Kč (Brno-Hodonin 616, Hodonín - Ratíškovice 198, Ratíškovice - Bzenec 264, Bzenec - Bzenec U lokálky 88, Bzenec Uherský Brod 360, Uherský Brod - Zlín 432, Zlín - Vsetín 558, Vsetín - Rožnov 240, Rožnov - Lipník 369, Lipník - Přerov 140, Přerov - Prostějov 291, Prostějov - Brno 425
Požili jsme:
279,9 l piva
8,45 l tvrdého alkoholu
8,5 l polévek
6,38 kg sýru, pomazánek a nemasných výrobků
13,1 kg masa
6,45 kg příloh
Bude mi smutno za dobrodružnými a krásne zmätenými pivovými blogmi. :)
OdpovědětVymazatAle nebude, to totiž určitě nebylo naposledy, kdy burani pili pivo. A kde burani pijou pivo, tam je vždycky o čem zmateně psát...
OdpovědětVymazatSnáď sa aj mne niekedy pošťastí piť z buranmi pivo a potom zmätene písať ...
OdpovědětVymazatDát si pivo s Buranama, to je můj sen :-)
OdpovědětVymazat