Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii
aneb
Jak kluci z Buranu na pouť se vydali a ta byla dlouhá a těžká jak sviňa
Část čtvrtá
6.7. 2011 DEN IV.
Lipník nad Bečvou – Přerov – Prostějov
Den to byl krásný, možná až příliš krásný na to zfajrovat Jeníka z Husy. Bylo horko jako sviňa a nás čekalo krom pití piva i hodně chození. Nejprve jsme si nakoupili v Rožnovské BILE vydatnou snídani, Pumla před obchodem rozbil rozbil láhvové pivo Primus, které s sebou nosil od nákupu v bzenecké Jednotě(kdyby bylo nejhůř) a vydali jsme se k nádraží, kde posnídáme a odkud také vyrazíme vláčkem do Přerova. Na nádraží jsme se seznámili s pánem, který vypadal jako zakladatel klubu českých turistů (mimochodem, Pumla zjistil, že Klub českých turistů vznikl díky lakotě, protože se lidem nechtělo platit za hromadnou dopravu), a který nabízel Zdeňkovi Junákovi kvalifikovaný prořez ovocných stromů, což je pro Zdeňka bydlícího v bytě v centru Brna jistě užitečná nabídka.
jak jsme bivakovali
Ovšem zásadní téma k snídani vnesl Tlapák, který se, svými slovy, „již dlouho ZABÝVÁ problematikou, kam se v lidském těle ztrácí všechna barva z nápojů, které vypijeme. Proč pijeme malinovky, piva, koly, curacao apod a chčijeme pořád bílý...?“ Celá tlupa ztichla a nikdo se na Martina ani nepodíval. Ticho trvalo hodně dlouho a ukončil ho opět Tlapák stížností:“Takže mi nikdo neodpoví, kde se hromadí ta barva?“. Načež Zetel zamyšleně oponoval:“Vydrž Martínku, ty už ses tím ZABÝVAL, tak nám dej čas, to nejde takhle nahonem takhle složitej dotaz...“. Vlastně ani nevím, jestli se někdo potom pustil do nějaké teorie nebo jestli někdo Martinovi, kterej hrál dřív hokej a učení biologie moc nedal, řekl pravdu.
Vydatná snídaně na nádraží v Rožnově
Tak kam se ztrácí ta barva?
Vyrazili jsme do Lipníku nad Bečvou. Pokud se vám s postupujícím časem zdají zápisky útržkovité a kusé, tak vězte, že přesně takhle kuse a útržkovitě si závěrečné dva dny pamatujeme.
Lipník je hezké městečko s krásným historickým centrem a pivovarem vzdáleným od vlakového nádraží asi 3 šotky. A bylo 40 stupňů na Slunci. A Lipník je jaky jediné město na světě, které nevrhá stín. Žádný. Po namáhavé pouti jsme ale přeci jen dorazili k pivovaru a byl krásný. Zvenku i zevnitř. Trochu mi příchodový zážitek pokazil Zdeneček, který se po 3 km chůze zamyslel nad tím „proč jsme sakra ty krosny nenechali na nádraží v úschovně?“ Ale to byla jen malá kaňka na jinak nádherném zážitku. Lipník řadím hodně vysoko na té naší tour. Pivo vaří vynikající, snad i proto jsme se již na první denní štaci a v brzkém dopoledni všichni zmatlali jako půlštoci. A nejvíc Zdeneček, který dokonce laškoval se servírkou, které přišel povědomý a tvrdil jí, že je mistr ligy se Zbrojovkou Brno z roku 1978 a vydával se za Jana Kopence. A hodně jsme se tam smáli, v tym Lipníku, jen kdybych tak věděl, čemu... Pamatuji si jen, že Zdeněk volal na zpáteční cestu jedinou Lipnickou taxislužbu a pán mu sdělil, že je právě v Brně.
I nemocnému Doležalovi bylo v Lipníku "hej"
A tak nezbývalo, než se vydat i nahoru po svých. Zdeneček, který rozpoznal do jakého stavu jej uvrhla chuť Lipnického pivka, si dal asi dvacetiminutový náskok před zbytkem skupiny, protože prý potřebuje své tempo a nikdo z nás by mu nestačil. A když jsem se pak po nás rozhlédl, jak nakládáme batožinu na záda a hází s námi s každým pajtlovák jako hrom, dal jsem mu za pravdu. Ovšem v pivu je hromada endorfinů a ty nás na zpáteční nabudily dostatečně, a to i přesto, že se s námi v tom horku začala na cesty vydávat i početná smečka otravných vlků. Což nám ovšem nezabránilo v procházce historickým centrem.
Zdeneček je všudezdejší
Zdeneček je všudezdejší
No nejsme roztomilí? Takové stoupání a ještě jdeme a zpíváme.
Na nádraží jsme dorazili s předstihem a ve stavu, kdy bych nedoporučoval vcházet do kolejiště ani na zarostlé odstavené slepé koleji. A tak jsme si jen posedali na krosny a Zdeneček spustil neuvěřitelnou salvu sprostonárodních písní, které zpíval s takovým prožitkem a tak nahlas, že si okamžitě získal všechny čekající pasažéry i zaměstnance nádraží. Nutno ovšem dodat, že když přijel vlak směr Přerov, nikdo s námi do vagonu nenastoupil. A nám to bylo jedno, my zpívali písně jako „Vomr.... vomr... naší Ančí, na pavlači“ apod. A bylo nám strašně hej! Aby také ne! Vždyť nás čekal ještě Přerovský Pivovar Parník a Prostějovský Ječmínek.
Pivovar Lipník nad Bečvou
11 - CHUŤ – 7 PITELNOST – 7
12 – CHUŤ – 6 PITELNOST – 7
Vlak nás dovezl v povznesené náladě a musím říct, že situování pivovaru v Přerově jsem kvitoval s obrovským povděkem. A myslím, že všichni. Necelých pět minut pěšky přes autobusové nádraží (kde potkáš i nutné vymoženosti jako třeba bankomat) a už stojíš před pivovarem. A nestáli jsme tam sami. Stálo tam i legendární kolo s proutěným košíkem připevněným k nosiči gumicuky. A tak jsme vešli dovnitř a tam již skutečně popíjel náš Jaromír. A ne sám. I Ulda se navrátil a znovu se připojil k té sympatické skupince umělců, kteří svým vzhledem rozhodně nemohli ani pomýšlet na nějaké veřejné vystoupení.
Unavení, ale šťastní...
A tak jsme byli opět kompletní. Promiň Pavle! Jako první jsme začali, nebo alespoň já, černým kávovým pivem s lyrickým názvem „Negr“. Nemám rád pivní speciály a tento mě v mém názoru ještě více utvrdil. A tak jsem konzervativně přešel k osvědčeným obyčejným pivům. A tato obyčejná piva sice nebyla tak dobrá jako ráno v Lipníku, ale rozhodně byla chutná a plnila svůj účel. Z Parníku jsem si moc vzpomínek neuchoval, asi tím horkem. A tak až na jednu zásadní jen bodově:
- Strašně nás zaujala nástěnka o pivu. Teoretické pojednání, u kterého jsem se moc smál, ale proč, to už vám nepovím.
- Jaromír byl někomu na svatbě a dovezl nám výslužku v podobě koláčků apod, kterou nám obsluha dovolila konzumovat uvnitř, dokud nepřijde vedoucí.
- Rieger usnul v koutě.
- Zetel zvažoval odjezd domů, protože nemoc se stupňovala.
- V závěru jsme si velmi nahlas povídali o úpravách intmních partií, což už jinak velmi příjemnou obsluhu krapet vyvádělo z míry. Halt kluci dlouho na cestách.
Ale stěžejní věc se nám stala v tym Přerově, věc, která nejvíc potěšila Z. Junáka. Totiž v klidu si tak sedíme a najednou k našemu stolu přijde takovej mladej pěknej sympatickej klučina a říká :“Promiňte, nejste náhodou BURANTEATR?“ A my že jo a on byl rád, protože na nás jezdí do Brna a že prej jsme skvělí a jestli by se s námi nemohl vyfotit. A my že jo a on vrazil foťák do ruky Zdenečkovi se slovy:“Vyfotíte nás třeba vy, pane?“ A Zdeneček radostně fotil a byl šťastný, že se nám taky poštěstilo být trochu slavní. A k téhle historce ještě dodám další pointu, ale tu až o trošičku později, v dalším doplňkovém blogu!
A pak nastala smutnoradostná chvíle. Smutná proto, že se zvedl Jaromír a Zdeneček a vydali se vstříc Brnu, protože jim povinnosti nedovolovaly pokračovat do Prostřějova (což ale neznamená, že se s námi rozloučili definitivně, již další den se jsme se opět úspěšně shledali v Žebětíně) a radostná proto, že Zetel se zachoval jako správnej tvrďák a rozhodl se pokračovat s náma ještě dál. A tak jsme zaplatili, vyrazili na nádraží a rozjeli vstříc Prostějovu, rodnému městu Mironě Ondry, na poslední zastávku předposledního dne.
Pivovar Parník
Černý kávový speciál Negr – CHUŤ – 1 PITELNOST – 0
11 (Jantar) – CHUŤ – 5 PITELNOST – 6
12 (Kapitán) – CHUŤ – 4 PITELNOST – 2
Přesun do Prostějova byl krátký a ospalý. Únava již začínala vítězit nad nateklýma a unavenýma tělíčkama, a tak jsme se na cestu k noclehu (divadlo Point) rozhodli využít místní taxislužbu. Tedy až na Šotka, kterej se tvářil tak jako znechuceně a vyrazil pěšky. Nojo, vy si možná říkáte hrdina, ale pít džusíky a sodovčičky, zatímco ostatní makaj na pivech jak zvířata, to není hrdinství! Ubytovali jsme se v Pointu na jevišti, kde ještě probíhal závěr pařmenského maratonu, kde asi 15 chlapců s osobními PC pařilo nějakou válku po síti. My tam odsud málem nedostali Riegra, kterej jak vidí hru, tak se nezná. V “Divokejch kmenech” například tento 33 letý doktor pedagogiky využívá povinné školní docházky a okrádá 13leté o děti o vesnice, protože se nemohou bránit, páč maj zrovna zemák. Velmi pedagogicky umí tenhle klučina někdy v životě postupovat. Nakonec se dal umluvit a vyrazil s námi do hsospůdky U krále Ječmínka, napít se origenelního prostějovského piva. Byli jsme trochu zklamáni, že na zahrádce bylo obsazeno a jediný volný dostatečně velký stůl byl v nejteplejším místě hospody, ale ovšem s jedním pozitivem – přímo u proskleného okna s výhledem na spilky, odkud také prosakovala příjemná nasládlá vůně. I jali jsme se pít a objednávat večeře. U těch se na chvilku zastavím, páč třeba já si dal cosi jako bramborák plněný kuřecím masem s kroketama a tatarkou a přinesli něco, co rozlohou připomínalo letiště ve Frnakfurtu nad Mohanem. A bylo to moc dobré a já se pochlapil a celé jsem to spořádal. A všichni takové porce spořádali. A Zetel měl úvahu o tom, že z gastronomického hlediska se nejedná o jídlo. No nevím. Podíval jsem se do svého talíře řekl, že nejsem žádnej gastronom, ale že mi bramborák, maso a krokety připadnou jako jídlo. A tuto větu si zamiloval Tlapák, kterej zařadil chlastací turbo a již to na něm začínalo být poznat. Ale byl nonšalantní a zamiloval se do servírky, která se opět jmenovala Žaneta a říkala mu “proužku”, páč měl na sobě námořnické tričko. Už čtvrtý den. A sdělila, že víkendy dělá v Brně. A já si říkal, že to je od Tlapáka hodně závažné porušení pravidel, ale nechal jsem jej být a šel jsem se na deset minut projít, protože mě jídlo a horko zmáhaly. Byl to strašně náročný den a díky množství piv a velkému horku se začalo brzy uvažovat o spánku. Ten ještě oddálila paní sládková, která nás sice odmítla pustit do spilky i sklepů, ale dala nám alespoň výklad o tom, jakže toho prostějovského Ječmínka vaří. Což bylo fajn, protože to byla na celé tour první kompetentní osoba, která nám mohla poskytnout technologický postup toho kterého pivovaru. A my se vyptávali a moc jsme se divili, že žena dělá sládka. Resp sládkovou, ať přechyluju. Ale bylo nám to moc sympatické a my jí moc děkovali za ten výklad a že si na nás udělala uprostřed kvašení čas. Po jejím odchodu se ovšem stalo něco strašného, něco, na co nejsem hrdý a co ovlivnilo zbytek dne a pro některé myslím i zbytek celé tour. Jelikož jsem měl v bříško strašně moc něčeho, co není jídlo, rozhodl jsem pro „jägra“. A ten spustil strašnou smršť, při které se pivo odsunulo na zcela vedlejší kolej. Od skupiny se pak oddělili Zetel, Rieger, Šotek, Doležal a šli spat. A my rozpití a rozjásaní jsme se rozhodli ještě chvilenku chodit, abychom nešli spinkat s plnými žaludky a neměli zlé sny. A chodili jsme dlouho. A myslím, že jsme se dokonce s Mironěm Ondrou kolem půlnoci svlékli na ulici do naha, ale možná, že se mi to pak jen zdálo, to už těžko říct. Ale pěkná procházka to byla. A co čert nechtěl, zavedla nás do Miroňkovy oblíbené hospůdky U dvanácti opic. A tam pokračovala načatá smršť a já už pomalu přecházel jen na vodu, protože jsem se obával rána. U dvanácti opic ale došlo k celodovolenkovému nejzávažnějšímu porušení pravidel, kterého se dopustil strážce regulí Martin Tlapák. My mu to nejen odpustili, my jsme jej dokonce podporovali, protože byl náramně bezmocně roztomilý. On totiž přicházel do hospůdky s roztomilým výrazem a prohlášením, že ta dovolená je bez holek strašně dlouhá a že je na tom tak, že by snad ve stínu „střihnul“ i Mironě. A tady se musím na pár řádků vrátit do Zlína. Tam má totiž tato historka počátek. Cestou na bus jsme se tam se Zdenečkem Junákem snažili Tlapáka naučit trochu galantnosti a vštípit mu do té jeho balící přímosti také trochu romantiky. Naučili jsme ho dvě věty, o kterých Tlapák se smíchem tvrdil, že jestli je vůbec kdy použije, pokazí je nebo se mu děvčata vysmějí.
Věty zněly:
I.
Martin Slečno, bolelo to?
Slečna Co?
Martin Když jste spadla z nebe...
II.
Martin Slečno, víte proč pršelo, když jste se narodila?
Slečna Ne.
Martin Protože nebe plakalo, že ztratilo anděla.
Nu a právě v Prostějově, v hospodě U dvanácti opic, krátce půlnoci a s trojkou na žíle se rozhodl Martínek Tlapáků býti romantikem zvícím velikosti Oldřicha Nového. My jsme ničeho netušili, ale to obří zděšení, které přišlo ve chvíli, kdy Martin oslovil servírku větou „Slečno bolelo to?“ muselo být cítit až v Lanškrounu! Slečna ovšem Martina vyvedla z míry, protože se začervenala, cudně sklopila oči a řekla „ne“. Načež Martinovi stoupl tlak a kdyby byl animovaný, tak mu letí pára z uší, ale na pokračovaní se nezmohl. Tedy alespoň do chvíle, kdy jsme tohoto klučíka přemluvili k větě č.2. I zkusil to. Ale slečna opět nepostupovala dle manuálu a odpověděla:“No, když jsem se narodila, tak spíš sněžilo...“ Druhý neúspěch Tlapáka rozhodil ještě víc a místo naučené odpovědi vypálil:“Prostě bylo hnusně jako svině, že jo.“ To už jsme s Mironěm a Pumlou leželi pod stoly. Martin neúspěch krmil dalšími a dalšími rumy a my jsme jej přemlouvali, ať to ještě zkusí a samozřejmě jsme se domluvili se servírkou a naučili jí její part. A přišly další dva pokusy a Martin už nedokázal úplně jasně rozlišit, která odpověď patří ke které otázce. A tak jsme jej přemluvili k opravdu poslednímu pokusu, zavolali servírku a já si stoupl za Martina šeptal mu slovo od slova nápovědu:
Martin Slečno, dzzz, hele, jak dál? (škyt) Jo. Slečno, víte proč pržšelo, kdyžžžš jste jste se jste se narodila?
Slečna Jana Ne, proč?
Martin Protože...prože, jste ztratila, dzzz... Hele chlapi a nemám jí dát radši normálně do tlamy?
Což definitivně ukončilo mou snahu naučit Tlapáka romantice a vyrazil jsem společně s Miroňkem do pelechu. Tlustý, Ulin a Tlapák ještě pokračovali (ač se to zdá neuvěřitelné) a myslím, dle ranních narážek, že došlo dalším porušení pravidel. Ale ani jsem po tom nějak zvlášť nepátral, protože vrcholem byl Tlapákův romantický galakoncert se skladbou Pro slečnu, 16 piv a 25 rumů.
Prostějovský Ječmínek
10 – CHUŤ – 3 PITELNOST – 1
12 - CHUŤ – 4 PITELNOST – 4
TO B(UD)E POKRAČOVAT !!!
Chudák Martínek teda... :D
OdpovědětVymazat