Reportáž psaná o pivínku... (part III)

Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii

aneb

Jak kluci z Buranu na pouť se vydali a ta byla dlouhá a těžká jak sviňa

Část třetí

5.7. 2011 DEN III.

Vsetín – Rožnov

Ráno v tělocvičně jelo dle zaběhnutých tradic z minulých dovolených jen s jediným malým upgradem. Mezi prvního vstávajícího Riegera a druhého vstávajícího mě se fantastickým chrápacím finišem probojoval Junák a odsunul mě v pořadí vstávání na bronzovou pozici a Honzíka Šotkovského sesadil z bedny vůbec. Rieger se šel modlit, Zdenda počkal na mě až poklidím po ostatních nepořádek z předešlého večera – především po Ulinovi zůstal ve společenské místnosti brajgl nehorázných rozměrů – a vyrazili jsme někam na dobrou kávu a snídani. Za malý moment nás doběhl právě zmiňovaný Uličník s krosnou na rameni, protože odjížděl někam k Berounu na kšeft, aby si vydělal na zbytek dovolené a mohl se k nám nazítří opět přidat. A tak jsme šli tři jako Šlitři po uzavřeném Zlíně. Ono nám pravda mohlo dojít, že je ten svátek jak ty dva kucí chytrý nám sem dotáhli písmenka a hlásky, kterým jsme my nablblí Slované tak ňáko rozuměli, ale bystré uvažování a briskní reakce po nás už nikdo nemohl očekávat.…  A Zlín bere svátky hodně vážně. A tak nezbylo než se rozloučit s Ulinem a jít si nakoupit do supermarketu BILA, páč to jsou ňáký cizáci, který ňáká hlaholice nerozhází. Jen mimochodem, Ulin odjel ze Zlína do Otrokovic nějakou MHD, která zastavuje úplně všude a na strašně dlouho. U nás se takovému spoji říká „courák“, ale Miroň ve mně tento termín navždy pohřbil a nahradil jej překrásným „potupák“. A od této chvíle už tomuto druhu spoje jinak neřeknu. A dokonce z Brna do Žebětína se měli jet  „potupákem“ poslední den. A jeli. Ale o tom později. Zhruba v té části reportáže, kdy budu meldovat o posledním dni.

Zpět do Zlína. Posnídali jsme se Zdenečkem na recepci MDZ, mezitím i Jeník Šotkovský se vrátil, ale pro změnu z TESCA, se snídaní pro všechny, pojedli jsme a vyrazili na autobusové nádraží, kde nás měl -překvapivě autobus -všechny odvézt do Rožnova. A neodvezl. Ha, to jsem převezl čtenáře, který si myslel, že už mě má přečteného. Neodvezl. Totiž odvezl, ale ne všechny. Velmi smutný moment nás potkal na tom malebném autobusovém nádraží, když Pavel Novák oznámil, že již nemůže nadále vzdorovat chorobě a projevil přání jet domů. Chvíli jsme smutně koukali, chvíli i trošku přemlouvali, ale tomu klukovi pulsovala a tepala hlava my se báli, že nám v autobuse vybouchne a na nás bude úhrada úklidové čety. A víte, co všechno v té hlavě musí být? Tudíž jsme zavolali Pavlovým rodičům s tím, že Pavel bude na nádraží v dětském koutku a s varováním, ať nám jej příště v takovém stavu na tábor neposílaj. A že má vši. Což byla lež, ale chtěli jsme mu to zavařit, páč nás rozesmutnil a to po ránu nedělá dobrotu. Zvlášť ve svátek… A zvlášť ve Zlíně!

Takhle nám Pavel Novák vzdoroval již od Ratíškovic

            Ale show must go on říkaj Eva a Vašek, a tak ještě velká hádka a sázka o Tullamore Dew mezi Zetelem a Junákem proběhla (Zetel tvrdil, že Horst Fuchs je po smrti už dva nebo tři roky a Junák zase, že je to nesmysl, že s ním v červnu mluvil), a mohli jsme pálit dál. Mimochodem, kluky rozsoudila wikipedie. Vyhrál Junda a Zetel po hodině prohlásil, že si spletl H. Fuchse s A.C. Clarkem – jak to tenhle kluk končící doktorát na umělecké škole dokázal, se asi spíš zeptejte rovnou jeho. A ještě mimochodem, nikdy nezadávejte do wikipedie termín wikipedie, páč vám vyskočí zamyšlený obličej Šotka. A ještě mimochodem, právě Šotek zakončil Zlínskou štaci svým refrénem a definitivně se tak proměnil v Cimrmanovskou figurku zvící velikosti Warela Frištenského. Jen namísto „housera“ bez úspěchu nabízel svá jablka.

             Všechno je jednou v životě poprvé. A já třeba poprvé v životě navštívil Vsetín. Což se mi v průběhu stane ještě s Lipníkem, ale tam jsem tu premiéru nepociťoval tak intenzivně. Jeník Šotkovský hned po výstupu z autobusu spěchal k mapě Vsetína, aby podrobně rozklíčoval cestu k Minipivovaru Valášek. Když zabořil svůj mohutný dramaturgický prstík na místo, kde jsme a posléze na místo, kam míříme, zachvátila skupinu panika. Kromě mě, já byl rád, že jsem ve Vsetíně a chtěl jsem se projít. Ale Junda okamžitě volal Lopraisovi, ať dovalí tatrovku, protože tuhle etapu po svých nedá. Zetel prohlásil, že je velmi dovolenkové jezdit taxíkem a hned si kluci jednoho stopli. My  ostatní se na ně nezlobili a vyrazili jsme na cestu po svých. Vsetín na mě působí překvapivě velmi emotivně, takže jsme si koupili ledovou tříšť a s Pumlou spustili hokejové pokřiky, které jsme si pamatovali ještě z mládí, kdy Vsetín s Jirkou Dopitou a Tondou Stavjaňou válcovali jednoho soupeře za druhým. A tak jsme se rozhlíželi až uvidíme ten slavný Lapač, kde Roman Čechmánek rozdal tolik hokejové radosti a autogramů a z našich hrdel se draly chorály jako: „Zapalte Vsetín“ (na melodii „Vyvalte sudy“) nebo „A my tu ligu stejně vyhrajem“ apod. Lapač jsem bohužel neviděl, ale zato jsem se neskutečně dojal u zlatnictví Safír, které mělo tak nádherný old schoolový banner, že jsem málem celému světu zakázal vývoj grafiky a designu. A Safír je blízko Hotelu Vsacan, což je budova, která by byla velká i v Kuala Lumpuru, natož ve Vsetíně. 

 Vypadá menší než je, museli jsme strašně daleko, aby se nám vlezl do záběru

           Pak volal Junák, že se strašně projdeme, že je to dálka a do kopce a že si máme vzít taxíka, jinak tam půjdeme hodinu, že taxík stál kluky jen 40 Kč a že to za to stojí. Odmítl jsem a zbytek mé skupiny (kterou vedl Šotek) svorně se mnou... Vyfotili jsme se u pomníku druhé světové války (resp. jejího konce) a vyrazili.

Ve Vsetíně jsou i vojáci větší než obvykle

A šli jsme a šli a šli a za 5 minut jsme byli na místě. A musím říct, že já Minipivovar Valášek doporučuji se vším všudy. Pivo bylo výborné, obsluha příjemná, posezení nádherné. Jediné zklamání – Pivovar Valášek nepatří Horstu Valáškovi, což mi někdo nakukal a já mu věřil a chtěli jsme po obsluze, ať ho zavolají, že bychom se s ním rádi vyfotili. A on ten rodinný pivovar Valášek patří nějakému Dohnalovi či co. Ale pivo vaří výborně, ikdyž není legendární hokejový trenér. Pojedlo se (proběhla velká hádka o to, jestli babiččiny brambory jsou vždy sypané sýrem – nakonec jsme se shodli, že asi záleží na babičce), hodně se pilo a chutnaly se i speciály borůvkové, višňové, medové apod. A hodně jsme se tam smáli, což kvitoval zejména Tlapák, který po zbytek tour vykřikoval:“Kluci, pojďme se smát jako u Valáška“ nebo „Hurá, kluci, už se zase smějeme jako u Valáška, to je paráda.“ A je fakt, že Tlapák zavdával důvodů ke smíchu hodně. Jen Zetel a Ondra si vsetínské pohůdky moc neužili, páč na Zetela udeřila první velká ataka nemoci, kterou přitáhli Novák s Doležalem a ohrozili tak všechny účastníky expedice a Ondra, kluk jeden Zlínská, si musel zdřímnout pod hospůdkou na lavičce, aby trochu nabral sil. Popravdě, on byl Miroň velkej tahoun týhle dovči a to se halt někde musí promítnout... Mimochodem (to slovo je nádherné a nádherně plní svou funkci), kdyby vám přišlo, že vytrvale mlčím o Adamu Doležalovi, jako by s námi vůbec nebyl, tak se vlastně nemýlíte. Již na předminulé dovolené si AD vyzískal přezdívku „Mlčoch“ a té vždy dostojí. A letos navíc bojoval statečně a srdnatě od začátku s chorobou nevlídnou! Ale nemluvil o tom, neodjížděl ani nevyhrožoval odjezdem jako jiní (Zetel, Novák), prostě mlčel, kouřil a pil pivo. A za to mu velkej dík a palec nahoru! 

 Jsou orgány, kterým takové kvantum chlastu prostě nedělá dobře

Poctivě se zanáší do pivních karet

Vidíte tu upřímnou radost? To nezpůsobují halušky. Ale endorfiny v pivu.

       

Jejda tam bylo nádherně

I přes nádherné posezení, vynikající pivo a skvělou náladu jsme museli zaplatit a vyrazit na nádraží, resp. Vyrazit na další štaci do Rožnova pod Radhoštěm. Ale samozřejmě, při fotografování před hospodou co se nestalo? Kdo byl poznán ostatními hosty? Zdenda. A kdo nebyl poznán? My ostatní! I když myslím, že tam nějakej vtip o Kramárovi padl, ale já už jsem imunní. 

 Skupinové foto

            Krásné to tam bylo na tom Vsetíně. Ano, na Vsetíně, nikoli ve Vsetíně, jak jsem se mylně domníval. A z omylu mě vyvedl Miroň Ondra a to dost nevybíravým způsobem. Ale to asi jen proto, že mu nebylo dobře. Každopádně se na mě utrhl a já mu oponoval, že jakože jak to můžu vědět, že jsem NA Vsetíně prvně, a že kdyby on řekl u nás třeba pojedu do Stochova, tak ho taky nevyplísním, anóbrž jej se zdviženým ukazováčkem a káravým, ale láskyplným úsměvem poopravím, že se říká na Stochov. A mimochodem. Ve Stochově jsem chodil do školky a první třídy a mám tam babičky a dědečka a vůbec jsem tam prožil celé dětství a mám to tam rád a narodil se tam sv. Václav. Prostě se to tam významnými osobnostmi jen hemží.

 Vyfotili jsme se zezadu, páč Junda tvrdil, že je rád, že má válku za sebou

Pumla vyfasoval Černého Petra tento den a nikdo s ním nechtěl být na fotce

            Bohužel však tato Miroňova nenávistná pětivteřinovka nebyla jedinou pižkou na Vsetíně. Ještě jedna nemilá věc se tam stala. A mně. A málem otřásla mou sebedůvěrou a respektem ostatních. Představte si, že si říkáte, na záchod si dojdu na nádraží. Člověk by řekl, že svátek nesvátek, když je otevřené nádraží, jsou na něm otevřeny i toalety. Ovšem chyba lávky, nešvar, který by stál za zařazení do Černých ovcí, Občanského juda nebo Testovin či jak se ty káravé tv pořady jmenují. A již jsem to zažil na více nádražích, ovšem nikoli v takto akutním stavu. Veřejné WC na nádražích totiž velmi často neprovozují České dráhy, ale soukromý podnikatel. A ten slaví svátek. Čili pasažér nepasažér, čurání nečůrání, když se nese hlaholice nebo hoří Jan Hus, máte smůlu. Vydržel jsem s vypětím celého těla až do vlaku, kde už jsem jen zběsile popocházel, protože – jak mi všichni mí přátelé neustále opakovali během notování „Prší prší“ a „Teče voda, teče“– ve stanici nelze! Vláček se pomalu rozjel a nebudu vás napínat, má sebedůvěra, můj respekt i vlak do Rožnova zůstaly bez poskvrny. A tak jsme se měli vydat k Rožnovu. A vydali.

Minipivovar Valášek

12 – CHUŤ – 6     PITELNOST – 7

            Cesta do Rožnova připravila pointu našemu malému Cimrmanologovi, který opět hlásil svá jablka v tlumoku. Poprvé jsme tento fakt nedokázali zamluvit, ani promlčet a konkrétně Petr zvaný Pumla se poněkud zhnuseně ozval. Pro lepší orientaci v následující situaci mi dovolte použít takový literární žánr, kterému rozumím nejlépe.

Vagón osobního vlaku ze Vsetína do Rožnova po Radhoštěm s přestupem ve Valašském Meziříčí, pošmourné odpoledne. Skupina ne úplně voňavých, ale rozhodně zábavných a nádherných, poněkud vláčnějších mužů a chlapců (Tlapák, Doležal) sedí na několika sedačkách, mnozí se baví, někteří zpívají, někteří spí. Život je v tu chvíli jeden z nejkrásnějších vůbec!)

Šotek              (hrabe se v batohu a hledá croissant, který tam určitě někde musí být, i kdyby z loňska) Jé, kluci, pořád tady mám ještě ta jablka. Nedáte si někdo?

Isťa                 (sedí vzpřímeně, pozoruje krajinu a sem tam písne do svého notýsku nějaký poetický nápad nebo hodí z okna žebrákům ve stanicích korunu) Ne, Jene, děkuji.

Pumla            (polosedí, pololeží, ani vlastně sám neví, co to má být. Prostě se zastavil v pohybu do lehu nebo do sedu a momentálně si nedokáže vzpomenout, který to měl být, tudíž jak má pohyb pokračovat) Jdi už sakra do prdele s těma jabkama!

Šotek              Co tě žere?

Pumla            Ty jabka.

Šotek              Tebe žerou jabka?

Pumla            Jo.

Šotek              Zajímavé. Má to být opačně, proto nabízím. Nedáte si?

Isťa                 Ne, Jene, děkuji (a hodí korunou žebrákovi na perón v Zášové)

Pumla            (sjede ze sedačky) Proč bych sakra na takovýhle akci žral jabka mi pověz!

Šotek              Protože jsou tam vitamíny, vole.

Pumla            To jsou v pivu taky!

Šotek              Ale jenom béčko.

Pumla            (s pocitem největšího zhnusení) To vole to ale nemůžeš bejt takhle vybíravej.

Isťa                 A sám jsi, Jene, béčko.

            Tak asi tak nějak to proběhlo. Každopádně byl to poslední moment, kdy jsme  o  Jeníčkových jablíčkách slyšeli. A s takovouto náladou jsme přijeli do Rožnova pod Radhoštěm. A nutno říci, že sem jsme se těšili moc (jako skorem kamkoli). A i když jsme tady zažili spoustu legrace, leccos nás velmi zklamalo a o leccos se s vámi nesmím podělit, neb jsme se usnesli, že je to tajemství internetem nešiřitelné. Ale nepředbíhejme.

            Požehnaný nápad o koupeli nás pronásledoval již druhý den, ale až tady jsme došli k jeho naplnění. Krytý bazén v Rožnově nás sice nepřivítal všechny (Junda, Rieger a Doležal zůstali venku), ale i tak jsme si to náramně užili. Největšími atrakcemi byly parní sauna (kde mi bylo horko a všem nakaženým se tam rozjela definitivně choroba – Zetel) a především tobogán. Ten vykouzlil úsměvy i na tváři takových kakabusů jako Zetel nebo Šotek. Zvláště když jsme i přes písemný zákaz zkoušeli jakými všemi způsoby jde skluzavka sjet. Jako nejpopulárnější jsme zvolili „dovolenkový sjezd“ v sedě s rukama za zády. Tady jsem se stal průkopníkem a zároveň nepřekonatelných sjezdařem, jelikož jsem dokázal opakovaně vjet do závěrečné nejrychlejší zatáčky rychlostí asi 2km v hodině a v cílové rovince jsem se těsně před koncem tobogánu samovolně zastavil. Nutno říct, že tomuto stylu applaudoval celý bazén (rozuměj lidé uvnitř, nikoli budova). Proběhla samozřejmě hra na uhodnutí písniček pod vodou, což jest velmi zábavná hra, při které se pět MgA a jeden maturant (Tlapák) potopí s hlavami u sebe a jeden začne pod vodou zpívat a ostatní po vynoření musí uhodnout, co to bylo za písničku. A pak jsme ještě s Tlapákem a Pumlou dali dva bazény chůzí, protože se nám nechtělo plovat a hodina byla pryč. A teď už uložit baťohy na tajné místo (říkejme mu místo X) a hurá do místního všude vychvalovaného pivovaru, který má dokonce uvnitř pivní lázně, projekt financovaný EU (ach jo, kdyby to bylo takhle jednoduchý třeba s dálnicí D1). Trocha hysterie, páč Jenda Šotkovský ztratil peněženku, ale zase jí našel a už jsme pílili k pivu. Hezké venkovní posezení u řeky,  která v průběhu dvou hodin zlákala Šotka k romantické procházce v jednom. Ano, jen dvě hodiny jsme tam seděli a to přesto, že bylo cca sedm hodin a byl to poslední pivovar toho dne. Varovat nás měl již první kontakt se servírkou. A varoval. Ale nechtěli jsme se nechat tak snadno odradit. Servírka byla milá, ale měla těžký a zároveň i ne moc dobrý den. Plná hospoda lidí bez výčepního je pro jednu servírku a jednu nezkušenou výpomoc opravdu moc. To jsme uznali. Varovala nás, že jedenáctka hrozně pění a že mají jenom studenou kuchyni. Objednali jsme si jedenáctku, vzali jídelní lístky a dobrou půl hodinku vybírali mezi škvarky a hermelíny. Pak přišlo první pivo. Rovnou jsme si objednali další a zároveň zjistili, že pod studenou kuchyni je v Rožnově míněno i pečené koleno a pečená žebra. Tož jsme si je dali. A paní servírka, stále sympatická, ale stále pomalejší nám jídlo i s druhým pivem přinesla za slabou hodinku. Rychle jsme jídla spořádali už jsme spřádali plány k odchodu. Za další půlhodinku jsme se dočkali placení a dozvěděli se, že stejně zavírají, protože došlo pivko. Víc nevím, co bych o Rožnovském pivovaru napsal, neb to byla zkušenost smutná a na ty velmi nerad v rámci této dovolené vzpomínám. 

Vypadáme spokojenější než jsme

I tady.

 

 A tady vysloveně nespokojenej Tlapák

Rožnovský pivovar

11 – CHUŤ – 5    PITELNOST – nešla objektivně změřit

A tak jsme šli hledat hospůdku, která nás napojí. 

 Příroda je mocná čarodějka

Cestou jsme si prošli náměstí, kde Rieger ohodnotil, že je to typicky valašsky nudné námko, páč všude opakujou stejný sochy svatejch, „Jasně, tady Floriánek, Nepomucký, jasně...a támhle bude Prokop a Vašek...jasně...nudný valaši“. Ten kluk musí mít hrozně těžkej život. Ovšem i toto nudné náměstí nás dovedlo k vytoužené restauraci. A byla veliká, vkusně chalupářsky zařízená a rozhodně žádná špeluňka. A tam na nás jistě velmi rádi vzpomínají. Jmenovala Společenský dům a točili výbornou, i když parazitní Plzeň. Junda si na smutek dával jägra a my se připojili s rumy a bylo to moc veselé. Zvlášť ve chvíli, kdy Zetel nezavnímal příchod mladé a pohledné servírky ke stolu a velmi hrdě a velmi nahlas zabzdil. Já se ocitl v takovém šoku, že znám zbytek této mikrosituace z vyprávění. „Isťo, já tě takhle v životě neviděl. Ty jsi úplně změnil výraz z bodrého médi v pohoršené etika, který byl smrtelně uražen  chováním svého kolegy, budoucího PhD Zetela a temným zlověstným hlasem jsi pronesl větu „„Ty jsi se...snad...úplně zbláznil?!““ Z šoku mě vytrhla až Zetelova reakce, který se na servírku stále nepodíval, neb ji měl přímo za zády, ale pochopil, která uhodila a začal šoupat židlí po podlaze, jakože to nebyl on, ale židle. Což byla reakce velmi blesková a nás všechny krom vyděšené vytřeštěné servírky pobavila. Ovšem smějte se v takhle trapné situaci. A tak se v tichu ozývaly jen podivné skřeky, jak 8 borečků (Pumla byl na WC a o celou tuhle parádu přišel) nedobře zadržuje výbuch smíchu. 

Ano, tato fotka vznikla hned vzápětí.

První se oklepal Šotek a objednal si džus, preso a koláček, načež jsme si svorně objednali pivo a rum. Všichni až na Zetela, který se styděl tak, že nemohl mluvit a Rieger vše pedagogicky zachránil větou „A tady prďola taky pivo a rum.“ No, nebyla to úplně košér situace. Zvláště pak, když se opakovala ještě jednou a opět ze strany Zetela, jen tentokrát s říhnutím. Halt sedět zády k baru se tentokrát ukázalo jako výsostně nepraktické. No, poseděli jsme až do zavíračky a vydali se k domovu, tedy k místu „X“. Alespoň směrem. Na místě „X“ se odpojil Junda a šel spát, znaven alkoholem i Zetelovou tělesnou bioshow. A my ostatní jsme vyrazili do nedalekého Fenix baru (obyčejný nonstop s pár stolky a hromadou hracích automatů), kde jsme si dali další parazitní Plzně, další rumy a všichni jsme chytili tolik toužebného „pajtlováka“. Nejkrásnějšího měl Rieger, který, řeknu-li to kulantně, nepostál. A šlo se spát. Až na Tlapáka, Pumlu a Doležala, kteří ještě pár hodinek poseděli. A z vyprávění vím, že Doležala po našem odchodu chytila nálada nelítostná, vážná, zlá a nepříjemná. Což je u Adama situace tak výjimečná , že Tlapák jí byl zaskočen ještě druhý den ráno, kdy jsem jej budil tolik oblíbenou „švancparade“…

TO B(UD)E POKRAČOVAT!!!