Jestli čekáte příspěvek zvící vtipnosti a velikosti mého prázdninového pivního opusu, pak budete asi lehce zklamáni. Tento je totiž žánrově poněkud odlišný. Jedná se totiž o krátkou noticku s obsahem úvahy a dárkem na konci. Kdybych byl býval žil v době Nerudově, hravě tímto novým žánrem odstranil ten proklatý podčárník. Ale k věci, Burani se s vervou sobě vlastní vrhli do zkoušení první letošní inscenace. A dramaturgie se vytáhla. Protože vytáhla Amazonii. Krásnou krátkou komedii z hereckého prostředí, kde v zásadě řešíme s kolegy méně známými herci (Blahuta, Hanzl) existenční problémy mladých čerstvě vystudovaných profesionálních umělců. A to je téma nám známé a budí v nás smutek i smích. A taková nějaká bipolární bude i ta naše Amazonie. A tak jsme do toho vletěli. A režíruje nás klučina z Prahy, Mikoláš Tyc se jmenuje. A je ze slavné režísérské rodiny, takže do něj vkládáme obrovské naděje. A je s ním legrace, protože je to klasik režíjních připomínek zvící velikosti Romana Poláka. Mé nejoblíbenější jsou:"Isťo neboj se, jsme pořád na začátku cesty. ale bylo by fajn se dneska dostat aspoň do první zatáčky" a "Já ti neříkám, že ty to neděláš dobře, já ti jenom říkám, co z toho leze ven." Takže jsme si padli do oka, ale já nečekal nic jiného, protože mě maj prostě lidi rádi.
Ovšem zpět ke slibované úvaze. Kdo chodí k nám do divadla, ví, že jsme mistři různých mobilních znělek a od minulé sezóny také trailerů na chystané inscenace. Od pondělka již uslyšíte před Misantropem znělku lákající právě na chystanou premiéru Amazonie. Ovšem natočit ji, to byl oříšek asi stejný jako pro Tyce dorazit včas na zkoušku. Vždycky jsem znělky vyráběl sám, doma, na koleně, podle svých představ a přiměřeně svému umu. A teď se mi do toho začal montoval ten pražák a že prej mi pomůže. A nahnal do mého skromného bytu pět herců Amazonie, aby křičeli do mikrofonu a lemtali víno. (Mimochodem, Hanzl mi do bytu na svůj burčák přitáhl cca 1 453 269 ovocných mušek, kterých se již třetí den nemůžu zbavit.) Ovšem to nebyl největší problém. Ten se objevil při namlouvání postavy režiséra. Vzpomínáte si na Dona LaFontaina? Pokud ne, pak zde:
No a teď to má mluvit Blahuta. No zkusili jsme to. A on nám ten režisér zněl tak trochu Šmoula koumák, což popravdě nebylo úplně ono. A tak jsem ho nahradil já, přestože v traileru hraju ještě svou postavu. Ale jsem vokální intonační ekvilibrista, takže vám to ani nepřijde. Ovšem světe div se, ani to nebylo ono. A tak jsme zkrátka točili a hledali a hledali a nakonec z toho vybruslili po šesti hodinách přidáním echa (pro znalce- halu). A stejně se nám tam něco nezdálo. A tak jsme se na druhý den už jen sami s Blahutou sešli znovu, abychom našli způsob, jakým tento trailer věrohodně natočit. A věřte nebo ne. Nejde to. A nikoli proto, že bychom neměli hlas Miroslava Moravce, ne, ona to totiž nedokáže čeština. U třetí láhve vína jsme přišli na zásadní věc - že totiž náš jazyk nedokáže být tolik apelativní, aby natočil trailer v hollywoodském stylu. A já si pokládám otázku, není to jen část řetězce? Není to jen první kamínek domina? Dokážeme vlastně natočit film v hollywoodském stylu? Svěrák to zkusil a bylo to takový tmavomodrý, celkově. A věřte nebo ne, po dalších šesti hodinách a třech láhvích vína jsme na to přišli... a šlápli až na samé dno trapna.
!!! (jo a obraz je jenom tak jako trochu orientační, neměl jsem čas se s tím crcat :-) !!!
...ale zase umíme jiný věci.
Třeba divadlo.
A proto - přijďte pobejt. AMAZONIE
sobota 17. září 2011
pátek 19. srpna 2011
Reportáž psaná o pivínku... (part V)
Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii
aneb
Jak kluci z Buranu na pouť se vydali a ta byla dlouhá a těžká jak sviňa
Část pátá - poslední
7.7. 2011 DEN POSLEDNÍ
Žebětín - Brno
Poslední den nás zastihl na jevišti prostějovského divadla Point v neobvyklé formě. Haná nám minulý den a noc ukázala, jak štědrá dokáže být ke svým návštěvníkům a nám nezbývalo, než zkusit se s onou štědrostí po ránu vypořádat. A věřte, že to nebylo jednoduché, už jen díky ovzduší, které se kolem nás vznášelo. Myslím, že v Pointu to třtinové aroma větrají ještě teď. Probudili jsme se bez Lukáše Riegera, který prvním ranním vlakem svištěl do Brna zařídit něco ohledně svatby (ano, Rieger se oženil a já mu uznal tuto dovču jako rozlučku se svobodou, což mu udělalo strašnou radost, že nebude muset ještě jednou takhle pít), ale měl se k nám zase připojit v Žebětíně. A připojil.
K neuvěřitelné kocovině a viróze, kteréžto dvě dámy smýkaly s námi kluky co spolu chodíme po prostějovských ulicích, se připojilo ještě horko zvící velikosti Lipníku a zároveň se pomalu vplížil takový ten známý strach z konce něčeho dlouho očekávaného a pěkného. Že už bychom toho ale stejně víc nezvládli byla první věc, kterou jsem se ráno dozvěděl od strašně smutného Pumly, který se mi přišel omluvit, že bude muset domů, protože další den už nedá. Tak jsem mu šetrně oznámil, že je poslední den a že jedeme do Brna všichni, což pro něj očividně byla zcela nová informace. A tak chvíli seděl, podlitýma očima koukal do země a když už jsem měl sbalenou krosnu, rozhodl se Pumpa k rekapitulaci.
Pumpa Takže on je to poslední den?
Isťa Jojo.
Pumpa A jedeme do Brna?
Isťa Jojo.
Pumpa Tady odsud?
Isťa Jojo.
Pumpa Přímo?
Isťa Jojo.
Pumpa Hele, Míšo, a kde vlastně jsme?
Myslím, že kdybych řekl SierraLeone, tak mi Píďa uvěří, popadne mačetu a vyrazí do ulic. Ale byl jsem milosrdný k domorodcům z Hané a prozradil po pravdě, že jsme v Prostějově. Čekal jsem ještě nějakou odpověď ve stylu „To jsme měli Miroňovi aspoň zavolat, že jsme tady...“, ale Pumpa si na další složitější akce očividně nevěřil. Nebylo by to ráno bez švancparáde na Tlapáka a mohli jsme vyrazit.
Míra dezorientace v prostoru a čase má od Prostějova nejvyšší možnou jednotku 1 Pmp (1 Pumpa)
Hned u divadla 1. smutná zpráva posledního dne – Miroň oznámil, že už zůstane doma, že už s námi do Brna nejede. To mě bolelo, a tak jsem jej krátce objal, zatlačil slzy deroucí se do očí a vyrazili jsme k nádraží na rychlík, který nás měl odvézt do Brna. A odvezl. A bez problémů. No, bez problémů ano, ale bez ostudy ne. Tlapák se ukázal býti člověkem, který prostě bez ženských čtyři dny nevydrží a v kupé urazil sexuální narážkou slečnu, o které byl přesvědčen, že má sluchátka. A ony to byly jen dlouhé náušnice. Ale slečna pochopila, která bije a rozpoznala z našeho vzezření, že štěkáme, ale rozhodně nekousneme ani kdybychom strašně chtěli. Zkrátka poznala, že jsme úplně, ale úplně neškodní a nechala tu partičku pivem a rumem vonících klučíků, ať si říkají, co chtějí. Šotek ve vlaku vyhlásil soutěž, kdo poskládá z hlavy postupně zastávky celé tour včetně toho, jak a čím jsme kam jeli. Možná vám to přijde neuvěřitelné, ale to byl strašný problém. Hlavně ty přesuny. Dali jsme hlavy dohromady a po necelých deseti minutách jsme to měli v kupě. I když nikoli bez chyb.
Výstup v Brně byl děsivý hned ze dvou důvodů. Zaprvé se začnete cítit stísněně, protože jste opět přijel do civilizace (i když jsme v ní byli pořád, ale cítili jsme se svobodnější) a zadruhé nám Zetel a Doležal dali vale, jelikož už jim nemoc nevlídná nedovolí pokračovat na poslední dvě štace – Pivovar Richard v Žebětíně a opět Pivovarská restaurace na Mendláku. A tak se torzo složené ze mě, Tlapáka, Šotka, Pumpy a Ulina vydalo na Mendlák, kde jsme museli počkat, až si Pumla vybere peníze a Ulin zkontroluje tiket ve fortuně. Bylo nám tam těžko na tym Mendlově náměstí. A nikoli proto, že se Pumla bůhvíproč u bankomatu pohádal s důchodcem a vrátil se strašně naštvaný. To jsme přešli snadno. Horší byl smutek, který jako mráz zalézal za nehty, protože z tohoto místa před strašně dlouhou dobou (fakticky 5 dní, pocitově tři až čtyři týdny) odjíždělo s dobrou náladou 11 svěžích borečků. A teď, na samotném konci, v podstatě Messnerovsky řečeno těsně pod vrcholem nás tady postávala ani ne polovina. A to vám do unaveného chlastem zdeformovaného těla zrovna moc sil nedodá. A ještě bylo strašné, strašné horko. Ulin si zlepšil náladu, protože na tiketu měl osm set korun a mohli jsme vyrazit. Já koupil ještě dvě bílé lilie, které jsme za padlé měli položit před pivovar v Žebětíně a hurá autobusem číslo 52 na zastávku Ríšova. Což je moc roztomilé mít Pivovar Richard u zastávky Ríšova. A ten autobus číslo 52, to byl onen ze Zlína slibovaný „potupák“. Cesta byla opravdu neuvěřitelně dlouhá. Na trase bylo snad třicet zastávek, Ulin už byl značně nervózní, protože bylo horko, on měl žízeň a zároveň opět nastal problém „kam s krakenem“, a tak křičel, že už to dál jezdit nemá, že dál už nic není, že je tam tapeta a za ní konec světa, že se máme podívat ven, páč se tam odsud vracej mouchy apod. Ale dočkali jsme se, dojeli a po pár metrech stanuli před nádhernou pivovarskou hospůdkou U Richarda. Zrychlovali jsme jako karavana, když se blíží k oáze, spěchali horko nehorko, krosny nekrosny, vlci nevlci a už jsme seděli u velkého stolu na nádherné zahrádce! Slečny servírky dostaly každá jednu lilii s vysvětlením „proč“ a „zač“ a už se objednávalo. A víte, my toho Richarda chodili pít na Údolní ještě dobách dobrovských a máme ho moc rádi, takže jsme se těšili a ono nás to nezklamalo. Naopak. Pivo Richard je nejlepší pivo, které jsme během celé tour ochutnali. Říkáte si, jestli bylo nutné kvůli tomu objet půl Moravy a já odpovídám „ano“. Jako ten votroubenej Santiago v tom Coelhovi s tím pokladem. No, on to i Werich někde vyprávěl tu legendu, jak se hledá ten poklad po světě a von je pod postelí třeba. A já nevím, přijde mi to překombinovaný a vystačím si s prostým „všude dobře, doma nejlíp“. Ale na to musíte občas do „všude“ vyrazit. I kdyby všude mělo být až v Nejdedále. Ale dost už toho. Slečna servírka nás hojně zásobovala pivem a stále si naoko stěžovala, že pijeme málo a že teda čekala nějakou ostudu a my mlčeli a říkali, že nechceme rušit občany, kteří přišli na obědové menu a Šotek jí prosil, ať nás neštengruje, že nás nezná a ona si nedala říct, ale my jsme slušně vychovaní a nechali jsme si to líbit. A pak dorazil na svém typickém kole Jaromír, po něm Rieger a nakonec Zdeneček Junák. A tak jsme byli veselejší, že už je nás zase víc. A ještě šťastnější jsme byli, když nám slečna servírka nabídla prohlídku pivovaru s panem sládkem. A my šli a bylo to fajn. Pan sládek nám ukázal sklepy, plničku lahví, spilku, dal nám ochutnat slad, napít mladiny a to vše s velmi příjemným a učeným výkladem a my byli v sedmém nebi. A pan sládek nás uvnitř toho malinkého pivovárku vyfotil a pak poprosil o foto se Zdenečkem a ten mu strašně rád vyhověl a vrátili jsme se k pivu a jídlu.
Exkurze v minipivovaru
Vidíte tu radost? Tak ta je původní a nefalšovaná, páč vidíme miminko piva
Bylo to parné odpoledne, a tak Ulin odjel kamsi do kilometr vzdáleného rybníku se vyčabit. Když se to dozvěděla servírka, řekla, že jestli se v tom bordelu vykoupe, tak už jej zpět do hospody nepustí. Ale lhala. Ulin se v tym bordelu vyčabil, dokonce nahej a ona ho pustila na místo. A my popíjeli, vyprávěli Jaromírkovi všechny možné zážitky a Jaromírek si je psal, aby je zapracoval do nové stolní hry „Hop do pivátky“. A jak se den přehoupl do druhé poloviny, chytila nás zpěvná a spustili jsme naší oblíbenou „jen tam buď a nevylejzej vodtamtud“ a řvali jsme jak tuři, až přiběhla servírka a musela nás uklidňovat, že má v hospodě nějakou rodinnou oslavu a že se jim to nelíbí. Chtěla to, měla to mít. Ale my se uklidnili, zaplatilli, já demostrantivně odhodil stetson na znamení, že dovolená je u konce a jeli jsme na poslední uzávěrkové pivo na Mendlák.
Pivovar Richard
12 – CHUŤ – 7 PITELNOST - 7
11 - CHUŤ – 6 PITELNOST – 7
A cestou zpět už byl ten „potupák“ nějaký kratší... Vkročili jsme s pocitem získané výškové prémie do pivovarské pivnice a tam už na nás čekal pan výčepní, který by se klidně mohl jmenovat Palivec a ptal se, jak jsme to zvládli. A my to zvládli! A anjednou vám nám to vstříklo do žil tolik euforie, že jsme poseděli i déle než jen na jedno symbolické závěrečné. Dokonce se na nás přišel podívat Vojtíšek Blahuta a my zpívali a hlaholili a nikomu to nevadilo. Naopak chlapi v pivnici rádi viděli kluky, kterým je sakramentsky dobře.
Jaký začátek, takový konec...
... ikdyž ten počet je smutný...
Závěrečné foto u pana Poupěte a pak už přišlo postupné loučení, jen kdo odcházel první, to už je strašně náročná vzpomínka. A kdo odcházel poslední? Jako kronikář jsem musel vydržet až konce, aby se nestalo něco, o co byste mou absencí přišli. A hurá do postelí. Ale nebyla ta cesta domů nijak jednoduchá. Po nákupu v Albertu (kde jsem nechal v košíku Jaromírkův kalendář a napsaný oznámkovaný pohled pro Šimona Cabana, který jsem s sebou nosil dva dny) mi před nosem ujela šalina a jelikož další jela až za pět minut, šli jsme s Pumlou ještě někam na pivo. Konkrétně na Svijany. Ale kam konkrétně, to už zůstane asi navždy tajemstvím... Nikoli proto, že bych vám to nechtěl prozradit, toho jsem dalek, ale jednoduše proto, že už to tak nějak nevím... Tož jsme ještě tak hodinku dvě poseděli, zaplatili a konečně hurá do Židenic s pocitem, dobře, ale opravdu dobře vykonané práce.
A dovolená je v lamprdónu. Utekla jako voda, jako písek v přesýpacích hodinách a my již spřádáme plány na příští rok. V jednom jediném máme jasno – už nepojedeme na dovolenou, které je hlavní náplní chlast. Páč to není dovolená, to jsou galeje, krásné, ale galeje. Čiliže necháme alkohol příští rok hrát jen vedlejší roli. Pozor! Vedlejší neplést s epizodní. A jestli jste dočetli až sem a absolvovali s námi celou BURANBIERTOUR 2011, pak si s námi zvolejte:
„Život je jeden z nejkrásnějších vůbec!“
EPILOG
Už jen pár faktů na úplný závěr:
Navštívili jsme:
bezejmenný nonstop Zlín
neznámá hospoda někde u zastávky Václavská
Náklady spojené s cestováním:
3981 Kč (Brno-Hodonin 616, Hodonín - Ratíškovice 198, Ratíškovice - Bzenec 264, Bzenec - Bzenec U lokálky 88, Bzenec Uherský Brod 360, Uherský Brod - Zlín 432, Zlín - Vsetín 558, Vsetín - Rožnov 240, Rožnov - Lipník 369, Lipník - Přerov 140, Přerov - Prostějov 291, Prostějov - Brno 425
Požili jsme:
279,9 l piva
8,45 l tvrdého alkoholu
8,5 l polévek
6,38 kg sýru, pomazánek a nemasných výrobků
13,1 kg masa
6,45 kg příloh
pátek 12. srpna 2011
Reportáž psaná o pivínku... (part IV)
Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii
aneb
Jak kluci z Buranu na pouť se vydali a ta byla dlouhá a těžká jak sviňa
Část čtvrtá
6.7. 2011 DEN IV.
Lipník nad Bečvou – Přerov – Prostějov
Den to byl krásný, možná až příliš krásný na to zfajrovat Jeníka z Husy. Bylo horko jako sviňa a nás čekalo krom pití piva i hodně chození. Nejprve jsme si nakoupili v Rožnovské BILE vydatnou snídani, Pumla před obchodem rozbil rozbil láhvové pivo Primus, které s sebou nosil od nákupu v bzenecké Jednotě(kdyby bylo nejhůř) a vydali jsme se k nádraží, kde posnídáme a odkud také vyrazíme vláčkem do Přerova. Na nádraží jsme se seznámili s pánem, který vypadal jako zakladatel klubu českých turistů (mimochodem, Pumla zjistil, že Klub českých turistů vznikl díky lakotě, protože se lidem nechtělo platit za hromadnou dopravu), a který nabízel Zdeňkovi Junákovi kvalifikovaný prořez ovocných stromů, což je pro Zdeňka bydlícího v bytě v centru Brna jistě užitečná nabídka.
jak jsme bivakovali
Ovšem zásadní téma k snídani vnesl Tlapák, který se, svými slovy, „již dlouho ZABÝVÁ problematikou, kam se v lidském těle ztrácí všechna barva z nápojů, které vypijeme. Proč pijeme malinovky, piva, koly, curacao apod a chčijeme pořád bílý...?“ Celá tlupa ztichla a nikdo se na Martina ani nepodíval. Ticho trvalo hodně dlouho a ukončil ho opět Tlapák stížností:“Takže mi nikdo neodpoví, kde se hromadí ta barva?“. Načež Zetel zamyšleně oponoval:“Vydrž Martínku, ty už ses tím ZABÝVAL, tak nám dej čas, to nejde takhle nahonem takhle složitej dotaz...“. Vlastně ani nevím, jestli se někdo potom pustil do nějaké teorie nebo jestli někdo Martinovi, kterej hrál dřív hokej a učení biologie moc nedal, řekl pravdu.
Vydatná snídaně na nádraží v Rožnově
Tak kam se ztrácí ta barva?
Vyrazili jsme do Lipníku nad Bečvou. Pokud se vám s postupujícím časem zdají zápisky útržkovité a kusé, tak vězte, že přesně takhle kuse a útržkovitě si závěrečné dva dny pamatujeme.
Lipník je hezké městečko s krásným historickým centrem a pivovarem vzdáleným od vlakového nádraží asi 3 šotky. A bylo 40 stupňů na Slunci. A Lipník je jaky jediné město na světě, které nevrhá stín. Žádný. Po namáhavé pouti jsme ale přeci jen dorazili k pivovaru a byl krásný. Zvenku i zevnitř. Trochu mi příchodový zážitek pokazil Zdeneček, který se po 3 km chůze zamyslel nad tím „proč jsme sakra ty krosny nenechali na nádraží v úschovně?“ Ale to byla jen malá kaňka na jinak nádherném zážitku. Lipník řadím hodně vysoko na té naší tour. Pivo vaří vynikající, snad i proto jsme se již na první denní štaci a v brzkém dopoledni všichni zmatlali jako půlštoci. A nejvíc Zdeneček, který dokonce laškoval se servírkou, které přišel povědomý a tvrdil jí, že je mistr ligy se Zbrojovkou Brno z roku 1978 a vydával se za Jana Kopence. A hodně jsme se tam smáli, v tym Lipníku, jen kdybych tak věděl, čemu... Pamatuji si jen, že Zdeněk volal na zpáteční cestu jedinou Lipnickou taxislužbu a pán mu sdělil, že je právě v Brně.
I nemocnému Doležalovi bylo v Lipníku "hej"
A tak nezbývalo, než se vydat i nahoru po svých. Zdeneček, který rozpoznal do jakého stavu jej uvrhla chuť Lipnického pivka, si dal asi dvacetiminutový náskok před zbytkem skupiny, protože prý potřebuje své tempo a nikdo z nás by mu nestačil. A když jsem se pak po nás rozhlédl, jak nakládáme batožinu na záda a hází s námi s každým pajtlovák jako hrom, dal jsem mu za pravdu. Ovšem v pivu je hromada endorfinů a ty nás na zpáteční nabudily dostatečně, a to i přesto, že se s námi v tom horku začala na cesty vydávat i početná smečka otravných vlků. Což nám ovšem nezabránilo v procházce historickým centrem.
Zdeneček je všudezdejší
Zdeneček je všudezdejší
No nejsme roztomilí? Takové stoupání a ještě jdeme a zpíváme.
Na nádraží jsme dorazili s předstihem a ve stavu, kdy bych nedoporučoval vcházet do kolejiště ani na zarostlé odstavené slepé koleji. A tak jsme si jen posedali na krosny a Zdeneček spustil neuvěřitelnou salvu sprostonárodních písní, které zpíval s takovým prožitkem a tak nahlas, že si okamžitě získal všechny čekající pasažéry i zaměstnance nádraží. Nutno ovšem dodat, že když přijel vlak směr Přerov, nikdo s námi do vagonu nenastoupil. A nám to bylo jedno, my zpívali písně jako „Vomr.... vomr... naší Ančí, na pavlači“ apod. A bylo nám strašně hej! Aby také ne! Vždyť nás čekal ještě Přerovský Pivovar Parník a Prostějovský Ječmínek.
Pivovar Lipník nad Bečvou
11 - CHUŤ – 7 PITELNOST – 7
12 – CHUŤ – 6 PITELNOST – 7
Vlak nás dovezl v povznesené náladě a musím říct, že situování pivovaru v Přerově jsem kvitoval s obrovským povděkem. A myslím, že všichni. Necelých pět minut pěšky přes autobusové nádraží (kde potkáš i nutné vymoženosti jako třeba bankomat) a už stojíš před pivovarem. A nestáli jsme tam sami. Stálo tam i legendární kolo s proutěným košíkem připevněným k nosiči gumicuky. A tak jsme vešli dovnitř a tam již skutečně popíjel náš Jaromír. A ne sám. I Ulda se navrátil a znovu se připojil k té sympatické skupince umělců, kteří svým vzhledem rozhodně nemohli ani pomýšlet na nějaké veřejné vystoupení.
Unavení, ale šťastní...
A tak jsme byli opět kompletní. Promiň Pavle! Jako první jsme začali, nebo alespoň já, černým kávovým pivem s lyrickým názvem „Negr“. Nemám rád pivní speciály a tento mě v mém názoru ještě více utvrdil. A tak jsem konzervativně přešel k osvědčeným obyčejným pivům. A tato obyčejná piva sice nebyla tak dobrá jako ráno v Lipníku, ale rozhodně byla chutná a plnila svůj účel. Z Parníku jsem si moc vzpomínek neuchoval, asi tím horkem. A tak až na jednu zásadní jen bodově:
- Strašně nás zaujala nástěnka o pivu. Teoretické pojednání, u kterého jsem se moc smál, ale proč, to už vám nepovím.
- Jaromír byl někomu na svatbě a dovezl nám výslužku v podobě koláčků apod, kterou nám obsluha dovolila konzumovat uvnitř, dokud nepřijde vedoucí.
- Rieger usnul v koutě.
- Zetel zvažoval odjezd domů, protože nemoc se stupňovala.
- V závěru jsme si velmi nahlas povídali o úpravách intmních partií, což už jinak velmi příjemnou obsluhu krapet vyvádělo z míry. Halt kluci dlouho na cestách.
Ale stěžejní věc se nám stala v tym Přerově, věc, která nejvíc potěšila Z. Junáka. Totiž v klidu si tak sedíme a najednou k našemu stolu přijde takovej mladej pěknej sympatickej klučina a říká :“Promiňte, nejste náhodou BURANTEATR?“ A my že jo a on byl rád, protože na nás jezdí do Brna a že prej jsme skvělí a jestli by se s námi nemohl vyfotit. A my že jo a on vrazil foťák do ruky Zdenečkovi se slovy:“Vyfotíte nás třeba vy, pane?“ A Zdeneček radostně fotil a byl šťastný, že se nám taky poštěstilo být trochu slavní. A k téhle historce ještě dodám další pointu, ale tu až o trošičku později, v dalším doplňkovém blogu!
A pak nastala smutnoradostná chvíle. Smutná proto, že se zvedl Jaromír a Zdeneček a vydali se vstříc Brnu, protože jim povinnosti nedovolovaly pokračovat do Prostřějova (což ale neznamená, že se s námi rozloučili definitivně, již další den se jsme se opět úspěšně shledali v Žebětíně) a radostná proto, že Zetel se zachoval jako správnej tvrďák a rozhodl se pokračovat s náma ještě dál. A tak jsme zaplatili, vyrazili na nádraží a rozjeli vstříc Prostějovu, rodnému městu Mironě Ondry, na poslední zastávku předposledního dne.
Pivovar Parník
Černý kávový speciál Negr – CHUŤ – 1 PITELNOST – 0
11 (Jantar) – CHUŤ – 5 PITELNOST – 6
12 (Kapitán) – CHUŤ – 4 PITELNOST – 2
Přesun do Prostějova byl krátký a ospalý. Únava již začínala vítězit nad nateklýma a unavenýma tělíčkama, a tak jsme se na cestu k noclehu (divadlo Point) rozhodli využít místní taxislužbu. Tedy až na Šotka, kterej se tvářil tak jako znechuceně a vyrazil pěšky. Nojo, vy si možná říkáte hrdina, ale pít džusíky a sodovčičky, zatímco ostatní makaj na pivech jak zvířata, to není hrdinství! Ubytovali jsme se v Pointu na jevišti, kde ještě probíhal závěr pařmenského maratonu, kde asi 15 chlapců s osobními PC pařilo nějakou válku po síti. My tam odsud málem nedostali Riegra, kterej jak vidí hru, tak se nezná. V “Divokejch kmenech” například tento 33 letý doktor pedagogiky využívá povinné školní docházky a okrádá 13leté o děti o vesnice, protože se nemohou bránit, páč maj zrovna zemák. Velmi pedagogicky umí tenhle klučina někdy v životě postupovat. Nakonec se dal umluvit a vyrazil s námi do hsospůdky U krále Ječmínka, napít se origenelního prostějovského piva. Byli jsme trochu zklamáni, že na zahrádce bylo obsazeno a jediný volný dostatečně velký stůl byl v nejteplejším místě hospody, ale ovšem s jedním pozitivem – přímo u proskleného okna s výhledem na spilky, odkud také prosakovala příjemná nasládlá vůně. I jali jsme se pít a objednávat večeře. U těch se na chvilku zastavím, páč třeba já si dal cosi jako bramborák plněný kuřecím masem s kroketama a tatarkou a přinesli něco, co rozlohou připomínalo letiště ve Frnakfurtu nad Mohanem. A bylo to moc dobré a já se pochlapil a celé jsem to spořádal. A všichni takové porce spořádali. A Zetel měl úvahu o tom, že z gastronomického hlediska se nejedná o jídlo. No nevím. Podíval jsem se do svého talíře řekl, že nejsem žádnej gastronom, ale že mi bramborák, maso a krokety připadnou jako jídlo. A tuto větu si zamiloval Tlapák, kterej zařadil chlastací turbo a již to na něm začínalo být poznat. Ale byl nonšalantní a zamiloval se do servírky, která se opět jmenovala Žaneta a říkala mu “proužku”, páč měl na sobě námořnické tričko. Už čtvrtý den. A sdělila, že víkendy dělá v Brně. A já si říkal, že to je od Tlapáka hodně závažné porušení pravidel, ale nechal jsem jej být a šel jsem se na deset minut projít, protože mě jídlo a horko zmáhaly. Byl to strašně náročný den a díky množství piv a velkému horku se začalo brzy uvažovat o spánku. Ten ještě oddálila paní sládková, která nás sice odmítla pustit do spilky i sklepů, ale dala nám alespoň výklad o tom, jakže toho prostějovského Ječmínka vaří. Což bylo fajn, protože to byla na celé tour první kompetentní osoba, která nám mohla poskytnout technologický postup toho kterého pivovaru. A my se vyptávali a moc jsme se divili, že žena dělá sládka. Resp sládkovou, ať přechyluju. Ale bylo nám to moc sympatické a my jí moc děkovali za ten výklad a že si na nás udělala uprostřed kvašení čas. Po jejím odchodu se ovšem stalo něco strašného, něco, na co nejsem hrdý a co ovlivnilo zbytek dne a pro některé myslím i zbytek celé tour. Jelikož jsem měl v bříško strašně moc něčeho, co není jídlo, rozhodl jsem pro „jägra“. A ten spustil strašnou smršť, při které se pivo odsunulo na zcela vedlejší kolej. Od skupiny se pak oddělili Zetel, Rieger, Šotek, Doležal a šli spat. A my rozpití a rozjásaní jsme se rozhodli ještě chvilenku chodit, abychom nešli spinkat s plnými žaludky a neměli zlé sny. A chodili jsme dlouho. A myslím, že jsme se dokonce s Mironěm Ondrou kolem půlnoci svlékli na ulici do naha, ale možná, že se mi to pak jen zdálo, to už těžko říct. Ale pěkná procházka to byla. A co čert nechtěl, zavedla nás do Miroňkovy oblíbené hospůdky U dvanácti opic. A tam pokračovala načatá smršť a já už pomalu přecházel jen na vodu, protože jsem se obával rána. U dvanácti opic ale došlo k celodovolenkovému nejzávažnějšímu porušení pravidel, kterého se dopustil strážce regulí Martin Tlapák. My mu to nejen odpustili, my jsme jej dokonce podporovali, protože byl náramně bezmocně roztomilý. On totiž přicházel do hospůdky s roztomilým výrazem a prohlášením, že ta dovolená je bez holek strašně dlouhá a že je na tom tak, že by snad ve stínu „střihnul“ i Mironě. A tady se musím na pár řádků vrátit do Zlína. Tam má totiž tato historka počátek. Cestou na bus jsme se tam se Zdenečkem Junákem snažili Tlapáka naučit trochu galantnosti a vštípit mu do té jeho balící přímosti také trochu romantiky. Naučili jsme ho dvě věty, o kterých Tlapák se smíchem tvrdil, že jestli je vůbec kdy použije, pokazí je nebo se mu děvčata vysmějí.
Věty zněly:
I.
Martin Slečno, bolelo to?
Slečna Co?
Martin Když jste spadla z nebe...
II.
Martin Slečno, víte proč pršelo, když jste se narodila?
Slečna Ne.
Martin Protože nebe plakalo, že ztratilo anděla.
Nu a právě v Prostějově, v hospodě U dvanácti opic, krátce půlnoci a s trojkou na žíle se rozhodl Martínek Tlapáků býti romantikem zvícím velikosti Oldřicha Nového. My jsme ničeho netušili, ale to obří zděšení, které přišlo ve chvíli, kdy Martin oslovil servírku větou „Slečno bolelo to?“ muselo být cítit až v Lanškrounu! Slečna ovšem Martina vyvedla z míry, protože se začervenala, cudně sklopila oči a řekla „ne“. Načež Martinovi stoupl tlak a kdyby byl animovaný, tak mu letí pára z uší, ale na pokračovaní se nezmohl. Tedy alespoň do chvíle, kdy jsme tohoto klučíka přemluvili k větě č.2. I zkusil to. Ale slečna opět nepostupovala dle manuálu a odpověděla:“No, když jsem se narodila, tak spíš sněžilo...“ Druhý neúspěch Tlapáka rozhodil ještě víc a místo naučené odpovědi vypálil:“Prostě bylo hnusně jako svině, že jo.“ To už jsme s Mironěm a Pumlou leželi pod stoly. Martin neúspěch krmil dalšími a dalšími rumy a my jsme jej přemlouvali, ať to ještě zkusí a samozřejmě jsme se domluvili se servírkou a naučili jí její part. A přišly další dva pokusy a Martin už nedokázal úplně jasně rozlišit, která odpověď patří ke které otázce. A tak jsme jej přemluvili k opravdu poslednímu pokusu, zavolali servírku a já si stoupl za Martina šeptal mu slovo od slova nápovědu:
Martin Slečno, dzzz, hele, jak dál? (škyt) Jo. Slečno, víte proč pržšelo, kdyžžžš jste jste se jste se narodila?
Slečna Jana Ne, proč?
Martin Protože...prože, jste ztratila, dzzz... Hele chlapi a nemám jí dát radši normálně do tlamy?
Což definitivně ukončilo mou snahu naučit Tlapáka romantice a vyrazil jsem společně s Miroňkem do pelechu. Tlustý, Ulin a Tlapák ještě pokračovali (ač se to zdá neuvěřitelné) a myslím, dle ranních narážek, že došlo dalším porušení pravidel. Ale ani jsem po tom nějak zvlášť nepátral, protože vrcholem byl Tlapákův romantický galakoncert se skladbou Pro slečnu, 16 piv a 25 rumů.
Prostějovský Ječmínek
10 – CHUŤ – 3 PITELNOST – 1
12 - CHUŤ – 4 PITELNOST – 4
TO B(UD)E POKRAČOVAT !!!
pátek 5. srpna 2011
Reportáž psaná o pivínku... (part III)
Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii
aneb
Jak kluci z Buranu na pouť se vydali a ta byla dlouhá a těžká jak sviňa
Část třetí
5.7. 2011 DEN III.
Vsetín – Rožnov
Ráno v tělocvičně jelo dle zaběhnutých tradic z minulých dovolených jen s jediným malým upgradem. Mezi prvního vstávajícího Riegera a druhého vstávajícího mě se fantastickým chrápacím finišem probojoval Junák a odsunul mě v pořadí vstávání na bronzovou pozici a Honzíka Šotkovského sesadil z bedny vůbec. Rieger se šel modlit, Zdenda počkal na mě až poklidím po ostatních nepořádek z předešlého večera – především po Ulinovi zůstal ve společenské místnosti brajgl nehorázných rozměrů – a vyrazili jsme někam na dobrou kávu a snídani. Za malý moment nás doběhl právě zmiňovaný Uličník s krosnou na rameni, protože odjížděl někam k Berounu na kšeft, aby si vydělal na zbytek dovolené a mohl se k nám nazítří opět přidat. A tak jsme šli tři jako Šlitři po uzavřeném Zlíně. Ono nám pravda mohlo dojít, že je ten svátek jak ty dva kucí chytrý nám sem dotáhli písmenka a hlásky, kterým jsme my nablblí Slované tak ňáko rozuměli, ale bystré uvažování a briskní reakce po nás už nikdo nemohl očekávat.… A Zlín bere svátky hodně vážně. A tak nezbylo než se rozloučit s Ulinem a jít si nakoupit do supermarketu BILA, páč to jsou ňáký cizáci, který ňáká hlaholice nerozhází. Jen mimochodem, Ulin odjel ze Zlína do Otrokovic nějakou MHD, která zastavuje úplně všude a na strašně dlouho. U nás se takovému spoji říká „courák“, ale Miroň ve mně tento termín navždy pohřbil a nahradil jej překrásným „potupák“. A od této chvíle už tomuto druhu spoje jinak neřeknu. A dokonce z Brna do Žebětína se měli jet „potupákem“ poslední den. A jeli. Ale o tom později. Zhruba v té části reportáže, kdy budu meldovat o posledním dni.
Zpět do Zlína. Posnídali jsme se Zdenečkem na recepci MDZ, mezitím i Jeník Šotkovský se vrátil, ale pro změnu z TESCA, se snídaní pro všechny, pojedli jsme a vyrazili na autobusové nádraží, kde nás měl -překvapivě autobus -všechny odvézt do Rožnova. A neodvezl. Ha, to jsem převezl čtenáře, který si myslel, že už mě má přečteného. Neodvezl. Totiž odvezl, ale ne všechny. Velmi smutný moment nás potkal na tom malebném autobusovém nádraží, když Pavel Novák oznámil, že již nemůže nadále vzdorovat chorobě a projevil přání jet domů. Chvíli jsme smutně koukali, chvíli i trošku přemlouvali, ale tomu klukovi pulsovala a tepala hlava my se báli, že nám v autobuse vybouchne a na nás bude úhrada úklidové čety. A víte, co všechno v té hlavě musí být? Tudíž jsme zavolali Pavlovým rodičům s tím, že Pavel bude na nádraží v dětském koutku a s varováním, ať nám jej příště v takovém stavu na tábor neposílaj. A že má vši. Což byla lež, ale chtěli jsme mu to zavařit, páč nás rozesmutnil a to po ránu nedělá dobrotu. Zvlášť ve svátek… A zvlášť ve Zlíně!
Takhle nám Pavel Novák vzdoroval již od Ratíškovic
Ale show must go on říkaj Eva a Vašek, a tak ještě velká hádka a sázka o Tullamore Dew mezi Zetelem a Junákem proběhla (Zetel tvrdil, že Horst Fuchs je po smrti už dva nebo tři roky a Junák zase, že je to nesmysl, že s ním v červnu mluvil), a mohli jsme pálit dál. Mimochodem, kluky rozsoudila wikipedie. Vyhrál Junda a Zetel po hodině prohlásil, že si spletl H. Fuchse s A.C. Clarkem – jak to tenhle kluk končící doktorát na umělecké škole dokázal, se asi spíš zeptejte rovnou jeho. A ještě mimochodem, nikdy nezadávejte do wikipedie termín wikipedie, páč vám vyskočí zamyšlený obličej Šotka. A ještě mimochodem, právě Šotek zakončil Zlínskou štaci svým refrénem a definitivně se tak proměnil v Cimrmanovskou figurku zvící velikosti Warela Frištenského. Jen namísto „housera“ bez úspěchu nabízel svá jablka.
Všechno je jednou v životě poprvé. A já třeba poprvé v životě navštívil Vsetín. Což se mi v průběhu stane ještě s Lipníkem, ale tam jsem tu premiéru nepociťoval tak intenzivně. Jeník Šotkovský hned po výstupu z autobusu spěchal k mapě Vsetína, aby podrobně rozklíčoval cestu k Minipivovaru Valášek. Když zabořil svůj mohutný dramaturgický prstík na místo, kde jsme a posléze na místo, kam míříme, zachvátila skupinu panika. Kromě mě, já byl rád, že jsem ve Vsetíně a chtěl jsem se projít. Ale Junda okamžitě volal Lopraisovi, ať dovalí tatrovku, protože tuhle etapu po svých nedá. Zetel prohlásil, že je velmi dovolenkové jezdit taxíkem a hned si kluci jednoho stopli. My ostatní se na ně nezlobili a vyrazili jsme na cestu po svých. Vsetín na mě působí překvapivě velmi emotivně, takže jsme si koupili ledovou tříšť a s Pumlou spustili hokejové pokřiky, které jsme si pamatovali ještě z mládí, kdy Vsetín s Jirkou Dopitou a Tondou Stavjaňou válcovali jednoho soupeře za druhým. A tak jsme se rozhlíželi až uvidíme ten slavný Lapač, kde Roman Čechmánek rozdal tolik hokejové radosti a autogramů a z našich hrdel se draly chorály jako: „Zapalte Vsetín“ (na melodii „Vyvalte sudy“) nebo „A my tu ligu stejně vyhrajem“ apod. Lapač jsem bohužel neviděl, ale zato jsem se neskutečně dojal u zlatnictví Safír, které mělo tak nádherný old schoolový banner, že jsem málem celému světu zakázal vývoj grafiky a designu. A Safír je blízko Hotelu Vsacan, což je budova, která by byla velká i v Kuala Lumpuru, natož ve Vsetíně.
Vypadá menší než je, museli jsme strašně daleko, aby se nám vlezl do záběru
Pak volal Junák, že se strašně projdeme, že je to dálka a do kopce a že si máme vzít taxíka, jinak tam půjdeme hodinu, že taxík stál kluky jen 40 Kč a že to za to stojí. Odmítl jsem a zbytek mé skupiny (kterou vedl Šotek) svorně se mnou... Vyfotili jsme se u pomníku druhé světové války (resp. jejího konce) a vyrazili.
Ve Vsetíně jsou i vojáci větší než obvykle
A šli jsme a šli a šli a za 5 minut jsme byli na místě. A musím říct, že já Minipivovar Valášek doporučuji se vším všudy. Pivo bylo výborné, obsluha příjemná, posezení nádherné. Jediné zklamání – Pivovar Valášek nepatří Horstu Valáškovi, což mi někdo nakukal a já mu věřil a chtěli jsme po obsluze, ať ho zavolají, že bychom se s ním rádi vyfotili. A on ten rodinný pivovar Valášek patří nějakému Dohnalovi či co. Ale pivo vaří výborně, ikdyž není legendární hokejový trenér. Pojedlo se (proběhla velká hádka o to, jestli babiččiny brambory jsou vždy sypané sýrem – nakonec jsme se shodli, že asi záleží na babičce), hodně se pilo a chutnaly se i speciály borůvkové, višňové, medové apod. A hodně jsme se tam smáli, což kvitoval zejména Tlapák, který po zbytek tour vykřikoval:“Kluci, pojďme se smát jako u Valáška“ nebo „Hurá, kluci, už se zase smějeme jako u Valáška, to je paráda.“ A je fakt, že Tlapák zavdával důvodů ke smíchu hodně. Jen Zetel a Ondra si vsetínské pohůdky moc neužili, páč na Zetela udeřila první velká ataka nemoci, kterou přitáhli Novák s Doležalem a ohrozili tak všechny účastníky expedice a Ondra, kluk jeden Zlínská, si musel zdřímnout pod hospůdkou na lavičce, aby trochu nabral sil. Popravdě, on byl Miroň velkej tahoun týhle dovči a to se halt někde musí promítnout... Mimochodem (to slovo je nádherné a nádherně plní svou funkci), kdyby vám přišlo, že vytrvale mlčím o Adamu Doležalovi, jako by s námi vůbec nebyl, tak se vlastně nemýlíte. Již na předminulé dovolené si AD vyzískal přezdívku „Mlčoch“ a té vždy dostojí. A letos navíc bojoval statečně a srdnatě od začátku s chorobou nevlídnou! Ale nemluvil o tom, neodjížděl ani nevyhrožoval odjezdem jako jiní (Zetel, Novák), prostě mlčel, kouřil a pil pivo. A za to mu velkej dík a palec nahoru!
Jsou orgány, kterým takové kvantum chlastu prostě nedělá dobře
Poctivě se zanáší do pivních karet
Vidíte tu upřímnou radost? To nezpůsobují halušky. Ale endorfiny v pivu.
Jejda tam bylo nádherně
I přes nádherné posezení, vynikající pivo a skvělou náladu jsme museli zaplatit a vyrazit na nádraží, resp. Vyrazit na další štaci do Rožnova pod Radhoštěm. Ale samozřejmě, při fotografování před hospodou co se nestalo? Kdo byl poznán ostatními hosty? Zdenda. A kdo nebyl poznán? My ostatní! I když myslím, že tam nějakej vtip o Kramárovi padl, ale já už jsem imunní.
Skupinové foto
Krásné to tam bylo na tom Vsetíně. Ano, na Vsetíně, nikoli ve Vsetíně, jak jsem se mylně domníval. A z omylu mě vyvedl Miroň Ondra a to dost nevybíravým způsobem. Ale to asi jen proto, že mu nebylo dobře. Každopádně se na mě utrhl a já mu oponoval, že jakože jak to můžu vědět, že jsem NA Vsetíně prvně, a že kdyby on řekl u nás třeba pojedu do Stochova, tak ho taky nevyplísním, anóbrž jej se zdviženým ukazováčkem a káravým, ale láskyplným úsměvem poopravím, že se říká na Stochov. A mimochodem. Ve Stochově jsem chodil do školky a první třídy a mám tam babičky a dědečka a vůbec jsem tam prožil celé dětství a mám to tam rád a narodil se tam sv. Václav. Prostě se to tam významnými osobnostmi jen hemží.
Vyfotili jsme se zezadu, páč Junda tvrdil, že je rád, že má válku za sebou
Pumla vyfasoval Černého Petra tento den a nikdo s ním nechtěl být na fotce
Bohužel však tato Miroňova nenávistná pětivteřinovka nebyla jedinou pižkou na Vsetíně. Ještě jedna nemilá věc se tam stala. A mně. A málem otřásla mou sebedůvěrou a respektem ostatních. Představte si, že si říkáte, na záchod si dojdu na nádraží. Člověk by řekl, že svátek nesvátek, když je otevřené nádraží, jsou na něm otevřeny i toalety. Ovšem chyba lávky, nešvar, který by stál za zařazení do Černých ovcí, Občanského juda nebo Testovin či jak se ty káravé tv pořady jmenují. A již jsem to zažil na více nádražích, ovšem nikoli v takto akutním stavu. Veřejné WC na nádražích totiž velmi často neprovozují České dráhy, ale soukromý podnikatel. A ten slaví svátek. Čili pasažér nepasažér, čurání nečůrání, když se nese hlaholice nebo hoří Jan Hus, máte smůlu. Vydržel jsem s vypětím celého těla až do vlaku, kde už jsem jen zběsile popocházel, protože – jak mi všichni mí přátelé neustále opakovali během notování „Prší prší“ a „Teče voda, teče“– ve stanici nelze! Vláček se pomalu rozjel a nebudu vás napínat, má sebedůvěra, můj respekt i vlak do Rožnova zůstaly bez poskvrny. A tak jsme se měli vydat k Rožnovu. A vydali.
Minipivovar Valášek
12 – CHUŤ – 6 PITELNOST – 7
Cesta do Rožnova připravila pointu našemu malému Cimrmanologovi, který opět hlásil svá jablka v tlumoku. Poprvé jsme tento fakt nedokázali zamluvit, ani promlčet a konkrétně Petr zvaný Pumla se poněkud zhnuseně ozval. Pro lepší orientaci v následující situaci mi dovolte použít takový literární žánr, kterému rozumím nejlépe.
Vagón osobního vlaku ze Vsetína do Rožnova po Radhoštěm s přestupem ve Valašském Meziříčí, pošmourné odpoledne. Skupina ne úplně voňavých, ale rozhodně zábavných a nádherných, poněkud vláčnějších mužů a chlapců (Tlapák, Doležal) sedí na několika sedačkách, mnozí se baví, někteří zpívají, někteří spí. Život je v tu chvíli jeden z nejkrásnějších vůbec!)
Šotek (hrabe se v batohu a hledá croissant, který tam určitě někde musí být, i kdyby z loňska) Jé, kluci, pořád tady mám ještě ta jablka. Nedáte si někdo?
Isťa (sedí vzpřímeně, pozoruje krajinu a sem tam písne do svého notýsku nějaký poetický nápad nebo hodí z okna žebrákům ve stanicích korunu) Ne, Jene, děkuji.
Pumla (polosedí, pololeží, ani vlastně sám neví, co to má být. Prostě se zastavil v pohybu do lehu nebo do sedu a momentálně si nedokáže vzpomenout, který to měl být, tudíž jak má pohyb pokračovat) Jdi už sakra do prdele s těma jabkama!
Šotek Co tě žere?
Pumla Ty jabka.
Šotek Tebe žerou jabka?
Pumla Jo.
Šotek Zajímavé. Má to být opačně, proto nabízím. Nedáte si?
Isťa Ne, Jene, děkuji (a hodí korunou žebrákovi na perón v Zášové)
Pumla (sjede ze sedačky) Proč bych sakra na takovýhle akci žral jabka mi pověz!
Šotek Protože jsou tam vitamíny, vole.
Pumla To jsou v pivu taky!
Šotek Ale jenom béčko.
Pumla (s pocitem největšího zhnusení) To vole to ale nemůžeš bejt takhle vybíravej.
Isťa A sám jsi, Jene, béčko.
Tak asi tak nějak to proběhlo. Každopádně byl to poslední moment, kdy jsme o Jeníčkových jablíčkách slyšeli. A s takovouto náladou jsme přijeli do Rožnova pod Radhoštěm. A nutno říci, že sem jsme se těšili moc (jako skorem kamkoli). A i když jsme tady zažili spoustu legrace, leccos nás velmi zklamalo a o leccos se s vámi nesmím podělit, neb jsme se usnesli, že je to tajemství internetem nešiřitelné. Ale nepředbíhejme.
Požehnaný nápad o koupeli nás pronásledoval již druhý den, ale až tady jsme došli k jeho naplnění. Krytý bazén v Rožnově nás sice nepřivítal všechny (Junda, Rieger a Doležal zůstali venku), ale i tak jsme si to náramně užili. Největšími atrakcemi byly parní sauna (kde mi bylo horko a všem nakaženým se tam rozjela definitivně choroba – Zetel) a především tobogán. Ten vykouzlil úsměvy i na tváři takových kakabusů jako Zetel nebo Šotek. Zvláště když jsme i přes písemný zákaz zkoušeli jakými všemi způsoby jde skluzavka sjet. Jako nejpopulárnější jsme zvolili „dovolenkový sjezd“ v sedě s rukama za zády. Tady jsem se stal průkopníkem a zároveň nepřekonatelných sjezdařem, jelikož jsem dokázal opakovaně vjet do závěrečné nejrychlejší zatáčky rychlostí asi 2km v hodině a v cílové rovince jsem se těsně před koncem tobogánu samovolně zastavil. Nutno říct, že tomuto stylu applaudoval celý bazén (rozuměj lidé uvnitř, nikoli budova). Proběhla samozřejmě hra na uhodnutí písniček pod vodou, což jest velmi zábavná hra, při které se pět MgA a jeden maturant (Tlapák) potopí s hlavami u sebe a jeden začne pod vodou zpívat a ostatní po vynoření musí uhodnout, co to bylo za písničku. A pak jsme ještě s Tlapákem a Pumlou dali dva bazény chůzí, protože se nám nechtělo plovat a hodina byla pryč. A teď už uložit baťohy na tajné místo (říkejme mu místo X) a hurá do místního všude vychvalovaného pivovaru, který má dokonce uvnitř pivní lázně, projekt financovaný EU (ach jo, kdyby to bylo takhle jednoduchý třeba s dálnicí D1). Trocha hysterie, páč Jenda Šotkovský ztratil peněženku, ale zase jí našel a už jsme pílili k pivu. Hezké venkovní posezení u řeky, která v průběhu dvou hodin zlákala Šotka k romantické procházce v jednom. Ano, jen dvě hodiny jsme tam seděli a to přesto, že bylo cca sedm hodin a byl to poslední pivovar toho dne. Varovat nás měl již první kontakt se servírkou. A varoval. Ale nechtěli jsme se nechat tak snadno odradit. Servírka byla milá, ale měla těžký a zároveň i ne moc dobrý den. Plná hospoda lidí bez výčepního je pro jednu servírku a jednu nezkušenou výpomoc opravdu moc. To jsme uznali. Varovala nás, že jedenáctka hrozně pění a že mají jenom studenou kuchyni. Objednali jsme si jedenáctku, vzali jídelní lístky a dobrou půl hodinku vybírali mezi škvarky a hermelíny. Pak přišlo první pivo. Rovnou jsme si objednali další a zároveň zjistili, že pod studenou kuchyni je v Rožnově míněno i pečené koleno a pečená žebra. Tož jsme si je dali. A paní servírka, stále sympatická, ale stále pomalejší nám jídlo i s druhým pivem přinesla za slabou hodinku. Rychle jsme jídla spořádali už jsme spřádali plány k odchodu. Za další půlhodinku jsme se dočkali placení a dozvěděli se, že stejně zavírají, protože došlo pivko. Víc nevím, co bych o Rožnovském pivovaru napsal, neb to byla zkušenost smutná a na ty velmi nerad v rámci této dovolené vzpomínám.
Vypadáme spokojenější než jsme
I tady.
A tady vysloveně nespokojenej Tlapák
Rožnovský pivovar
11 – CHUŤ – 5 PITELNOST – nešla objektivně změřit
A tak jsme šli hledat hospůdku, která nás napojí.
Příroda je mocná čarodějka
Cestou jsme si prošli náměstí, kde Rieger ohodnotil, že je to typicky valašsky nudné námko, páč všude opakujou stejný sochy svatejch, „Jasně, tady Floriánek, Nepomucký, jasně...a támhle bude Prokop a Vašek...jasně...nudný valaši“. Ten kluk musí mít hrozně těžkej život. Ovšem i toto nudné náměstí nás dovedlo k vytoužené restauraci. A byla veliká, vkusně chalupářsky zařízená a rozhodně žádná špeluňka. A tam na nás jistě velmi rádi vzpomínají. Jmenovala Společenský dům a točili výbornou, i když parazitní Plzeň. Junda si na smutek dával jägra a my se připojili s rumy a bylo to moc veselé. Zvlášť ve chvíli, kdy Zetel nezavnímal příchod mladé a pohledné servírky ke stolu a velmi hrdě a velmi nahlas zabzdil. Já se ocitl v takovém šoku, že znám zbytek této mikrosituace z vyprávění. „Isťo, já tě takhle v životě neviděl. Ty jsi úplně změnil výraz z bodrého médi v pohoršené etika, který byl smrtelně uražen chováním svého kolegy, budoucího PhD Zetela a temným zlověstným hlasem jsi pronesl větu „„Ty jsi se...snad...úplně zbláznil?!““ Z šoku mě vytrhla až Zetelova reakce, který se na servírku stále nepodíval, neb ji měl přímo za zády, ale pochopil, která uhodila a začal šoupat židlí po podlaze, jakože to nebyl on, ale židle. Což byla reakce velmi blesková a nás všechny krom vyděšené vytřeštěné servírky pobavila. Ovšem smějte se v takhle trapné situaci. A tak se v tichu ozývaly jen podivné skřeky, jak 8 borečků (Pumla byl na WC a o celou tuhle parádu přišel) nedobře zadržuje výbuch smíchu.
Ano, tato fotka vznikla hned vzápětí.
První se oklepal Šotek a objednal si džus, preso a koláček, načež jsme si svorně objednali pivo a rum. Všichni až na Zetela, který se styděl tak, že nemohl mluvit a Rieger vše pedagogicky zachránil větou „A tady prďola taky pivo a rum.“ No, nebyla to úplně košér situace. Zvláště pak, když se opakovala ještě jednou a opět ze strany Zetela, jen tentokrát s říhnutím. Halt sedět zády k baru se tentokrát ukázalo jako výsostně nepraktické. No, poseděli jsme až do zavíračky a vydali se k domovu, tedy k místu „X“. Alespoň směrem. Na místě „X“ se odpojil Junda a šel spát, znaven alkoholem i Zetelovou tělesnou bioshow. A my ostatní jsme vyrazili do nedalekého Fenix baru (obyčejný nonstop s pár stolky a hromadou hracích automatů), kde jsme si dali další parazitní Plzně, další rumy a všichni jsme chytili tolik toužebného „pajtlováka“. Nejkrásnějšího měl Rieger, který, řeknu-li to kulantně, nepostál. A šlo se spát. Až na Tlapáka, Pumlu a Doležala, kteří ještě pár hodinek poseděli. A z vyprávění vím, že Doležala po našem odchodu chytila nálada nelítostná, vážná, zlá a nepříjemná. Což je u Adama situace tak výjimečná , že Tlapák jí byl zaskočen ještě druhý den ráno, kdy jsem jej budil tolik oblíbenou „švancparade“…
TO B(UD)E POKRAČOVAT!!!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)