Přišel červen, měsíc poslední...

            Uplynulo 27 dní a 2 hodiny od chvíle, kdy jsem na publikoval poslední blog. Kdyby teď BURANTEATR nebyl zaneprázdněn mnoha důležitými aktivitami, jistě už by mi někdo na zrcadlo v šatně vtipnou kousavou průpovídku o tom, že třeba nečekali plodnost Jiráska, ale aspoň na četnost Paroubkových facebookových komentářů bych to dotáhnout mohl. Mimochodem tohle prázdninové čtení vřele doporučuji! Společně s knihou, na kterou se chystá Miloš Zeman a má se jmenovat „Umění stárnout“. Zatím ovšem naráží na nevoli nakladatelů, což je pro mě bolestivé a absolutně nepochopitelné. Ale zpět k tématu, totiž ke mně a mému dlouhotrvajícímu blogerskému mlčení. On to dycky v té Válce blogů musí někdo odpálit a oni pak ty dva zahanbeně taky něco naškrábají. Trošku jsem čekal, že to třeba tentokrát odpálí Novák a já se projednou svezu. Ale on ne. Zase čeká na mě. O Šotkovi nemluvím vůbec, páč ten už v prohlížeči nacvaká jen mimisek.cz a kontroluje, jestli náhodou nevyšla nová kniha o tom, v kolika letech je normální posadit dítě ke stolu a donutit jej analyzovat voicebandové postupy E. F. Buriana v Družstvu divadla práce. No co už, vydali se na tuhle cestu, a tak v příští sezóně přivítáme společně s Riedlama už 3. a 4. buránka (1. Hájek, 2. Bolívar). A já se jim pořád snažím vysvětlit:“Děcka neblbněte, todle není závod!“, ale oni ne. A už i Rieger se žene do chomoutu a to je kluk požehnaná, takže to bude taky určo hnedle. Hlavně, aby to nebyl nějakej spasitel, páč já se úplně necejtím poslouchat nějakýho pomatenýho rozcuchanýho Riegříčka na Kraví hoře...

            Dnes mi to hlavní téma pořád někam utíká a rozmělňuje se v odbočkách. Ale co jiného mám dělat, když jsem sám sobě tak strašně inspirativní?! Chtěl jsem se potrestat tím, že bych za každou minutu, kdy jsem vás prostřednictví Války blogů neinformoval, napsal jedno slovo. Příspěvek by tak čítal přesně 39 000 slov. Nevím. Myslím, že by vzniklo dílo tak rozsáhlé jako výpis z účtů Věcí veřejných. A tak se prostě nebudu veřejně bičovat a podělím se s vámi o vše, co jsme prožili. Ale na úvod – pěknou letní písníčku:

            Zvládli jsme toho kvanta a to jak to jak komplexně jako divadlo, ale i jako jednotlivci. Zetelovi stihly slézt nehty, Hájek načepoval do Kachnina Dieslu Natural a Rieger je majitel dvou nemovitostí. Já třeba navštívil lékaře (jsem zdráv), zubaře (1x kaz skrytý objevený až RTG), nadvakrát prošel státní technickou kontrolou na vozidlo, navštívil rodinu (oslava obrovská a jaterně náročná) a dva dny ukazoval svému bratranci brněnskou uměleckou bohému (z čehož jsem se pár dní vzpamatovával). A to jsou jen ty nejpodstatnější okamžiky. Není toho vůbec málo, když si uvědomíte, že jsem měl poměrně dlouhé volno, o kterém jsem sáhodlouze informoval ve svých minulých blozích v rámci stížností na obsazení Hedy Gablerové. Ale Blahuta je fajn kluk, já s ním mám v MDB šatnu, takže ho znám a vím, že je to kluk šikovná, dobře vychovaná, čistotná, hodná, vtipná a vůbec fajn. A má to rád na Bláhovce, což nás dost spojuje. Premiera proběhla a já ji neviděl. Ale asi byla mohutná. Ještě ve čtyři hodiny ráno mi chodily MMS, na kterých Kachna a Pavel vášnivě diskutují s Jardou Karafiátem, bratrem zesnulého Jana Karafiáta, o kterém psal v rámci premiéry Koní. A tak jsem si říkal, těm děckám bude ráno zle a já budu fit. A tak se stalo, probudil jsem do krásného českého rána a sešel do přízemí, kde už jsem měl od maminky nachystané teplé rohlíčky, máslo, no znáte to... A úplně jsem viděl Nováka, jak se šourá raním Brnem kamsi do Jundrova a přemýšlí o návratu do Broumova... Ale asi to mělo úspěch, ta Heda. No já řeknu, až to uvidím! A vy se nedejte přemlouvat, hrajeme to 8. a 9. Tož hurá na Stadec. Na dvojku můžete potom, není to dlouhé. A pak dejte vědět, esli na to mám chodit.

            A zájezdovalo se, jejdamane my byli jak za dob Rösnerovy Stříbrné paruky. Divadelní nomádi, by se dalo říct. Sbalili jsme Misantropa a poprvé ho vyvezli na zájezd. A to ne ledajaký – na festival. SETKÁNÍ / STRETNUTIE. Ve Zlíně. A tam je vždycky dobře. To je kraj dobrých lidí. To bude geneticky daný, páč jak z nich Baťa dřel kuži, tak oni si teď tak nějak váží svobody a jsou strašně vstřícní a milí (škoda, že se takhle nepoučili třeba v Moskvě) Tak jsme to tam odehráli, chvilku aj poseděli a pak nás Junas odvezl domů. Mimochodem, muselo vypadat komicky, že nejchudší brněnské divadlo přijede Renaultem Scénic, trojkovým Bavorákem a ředitel přisviští ve svém novém kabrioletu Fiat Barchetta. 

            Ale ještě k cestě. Možná vám to přijde vulgární, ale já se musím podělit o zásadní úvahu Dana Junase z cesty do Zlína... Dano Junas, dlouholetý alternant Sylvestra Stallona, dlouze rozebíral otázky mužského penisu (říkal mu ale nějak slovensky) a někde u odbočky na Uherské hradiště, kde už Tlapák brečel smíchy a prosil pánaboha o ránu z milosti, došel tenhle slovenský gladiátor s nápadem, že by si nechal „na píp vytetovat väčšiho píp“ (Píp nahrazuje právě onen slovenský termín označující mužský penis, pro roztomilost jsem mohl použít třeba lulánek, ale to už by nebylo tak úderné). No, promiňte mi to vulgaritu, ale pochopte, tohle muselo ven... A jestli najdete řešení jak na to, jak Danovi pomoci, prosím pište...

            A nejen Zlín. I Olomouc proběhla. Pan Polštář navštívil Divadlo Hudby. A bylo to taky fajn, protože Olomouce máme všichni rádi, protože tam bydlí Graubner (kterého jsme během zájezdu překřtili na Gellnera, což Riegrera přivádělo do upalovací nálady) a hlavně, protože tam bydlí Ivanka Plíhalová. Takže jsme dojeli, postavili scénu, šli na oběd, kde si dal Zetel zelí a bramborové knedlíky plněné škvarky a stěžoval si, že zelí je moc sladké, knedlíky moc velké a škvarky moc uškvařené, což Rieger utnul dotazem na Matějku, zda ten bramborovej salát nemá moc bramborovej a byl klid. Tedy do doby, kdy si Rieger vzpomněl, že viděl film „Banda, která neuměla pořádně střílet“. A říkal, že tam hraje takovej ten, co teď dost hraje a tenkrát byl mladej. A že my asi budeme znát. Že má pihu a hrál určitě i v Kmotrovi. Ano, správně, pedagog herectví nezná Roberta DeNira. O tom filmu nám toho moc neřekl, jen , že se tam někdo převléká za kněze, což našeho Lukáše znovu rozchechtalo. My jsme ale nikdo stejně nepochopili, proč o tomto bijáku začal mluvit. Asi po půlhodině přidal ještě osamělou informaci, že v tom filmu hraje i lev. Ale to už jsem se rozhodl, že s Riegrem až do konce zájezdu nepromluvím, páč mě nestále nutí se nad něčím zamýšlet a to strašně bolí. Pak jsme si povídali s panem vrchním v restauraci o fotbale a hokeji v Brně a Olomouci a Novák se dokonce dožadoval nějaké alespoň kusé zprávy o olomouckém basketbalu, což vrchní přešel mlčením a rozloučil se. Tak jsme se pomalu vraceli do divadla ještě s malou zastávku u Ivanky Plíhalové. Zetel křičel pod okny obligátní „Paní Plíhalová, může Matěj ven?“, načež nás Ivanka raději pustila dál. To nebylo moudré, páč Riegra popadla zvědavá a během osmi minut jí rozhrabal celou kuchyň. Ale aspoň jsme jí nedělali ostudu přímo na ulici... A pak jsme odehráli, přišlo málo lidí, ale nás to i tak bavilo a jeli jsme domů. Ale to není zájezdům konec. Ještě nás čeká Ostrava (Misantrop), Bystřice (Huvar) a Jihlava (Misantrop). A pak ještě Broumov (Zvěřinec) a Luhačovice (Misantrop), ale to až v červenci a srpnu.

            Ovšem nejlépe je přecejen doma v Brně. To je město, kde se pořád něco děje. Třeba teď se udál festival Divadelní svět a Burani byli poprvé součástí. A byl to svět poblázněný jako divadlo samo - začal velkou mozaikou všech Shakespearových her, kterážto se kvůli dešti přesunula ze Špilberku do MDB. Ovšem nevadilo to, naopak. Tento přesun dal BURANTEATRu mnohé. Jednak možnost sledovat finále Ligy mistrů (bez něhož bych nepřežil), ale především si naše srdce získal Vláďa Morávek svou větou „Pavle, stěžuj si!“, kterou častoval zvukaře MDB, kteří provázkovského Shakespeara viděli poprvé a nestíhali pouštět správně tracky. Bylo to moc příjemné pro všechny zúčastněné a bez „Pavle, stěžuj si“ se teď neobejde v Buranu ani čtrvthodinka jakékoli činnosti. Jejdamane a Hájek jak to tam vyšvihl. Svou improvizací pozurážel diváky a hodně národnostních, rasových i sexuálních menšin a se spokojeným úsměvem říkajícím „Já jsem buran a kdo je víc“ odkráčel se svou suitou z jeviště. A pak jsme se opili. A moc. Hlavně já se Zetelem a Junákem, který přislíbil účast na tradiční buranské dovolené. A ta bude letos obzvláště výživná. Divadelní svět žil Shakespearem a Peterem Brookem a mně se Magická flétna líbila a Zetel mi řekl, že jsem úchyl a mně to nevadí. Jinak jsem nestíhal, protože zájezdy, zkoušení a představení a nakonec nic nevidíte a proplyne vám celý ten brněnský kulturní svátek mezi prsty. Ještě průvod masek jsme stihli. A vyrobili jsme obřího Prospera, Helenu a Othella a šlo nás jak psů. Šotek, dramaturg to v kanceláři uzavřený, si dal dvojku a řádil na Svoboďáku jako tajfún. A my si dali taky dvojku. A i už tradiční pivo v Jantaru proběhlo a pak už jen vyhlášení a konec... A cesta zpátky na Stadec. Mimochodem, za výrobu loutek obrovskej dík hlavně Hájkovi a Míše Savuše a někteým dalším.  

            No, a to je tak zhruba vše, co jsme takhle před koncem sezóny ustíhali. Není toho věru málo a to o některých věcech, nepíšu, páč se prostě publikovat nedaj. Třeba výroba lékařsko-erotických pomůcek při přípravě na průvod apod. 

               Tak nám držte palce, ať tu sezónu úspěšnou i úspěšně doklepeme do konce!

            V sobotu Ostrava uvidí Misantropa, v neděli má BURANTREATR valnou hromadu, pak Bystřice s Huvarem. Mimochodem došli jsme k zásadnímu zjištění, že Huvar je Apač, páč mu filmování a fotografování krade duši. Záznam s inscenací Antonín Huvar prostě nejde vypálit... A teď se s tím všichni nějak vypořádejte...

                                                                                              autor není publicista

P.S. : Těšíme se na léto!!!!!