Reportáž psaná o pivínku...

BURANBIERTOUR 2011

aneb

dovolená v lamprdónu

            Sliboval jsem všem reportáž z BURANBIERTOUR 2011. A trvalo mi dlouho než jsem jí napsal, protože vůbec nebylo jednoduché ty vzpomínky vydolovat v hlavě a najít sílu projít celou pouť ještě jednou, byť jen u počítače. A není to žádná krátká vzpomínka, rozmáchl jsem se až Jiráskovsky a výsledkem je 23 stran textu, doplněných o podrobnou fotodokumentaci z archivu pánů Junáka, Tlapáka a Šoťáka. Jelikož si uvědomuji, že tuto reportáž budou číst i lidi jako Tlapák, Matějka nebo Tlustý, rozhodl jsem na radu J. Šotkovského rozdělit toto monumentální dílo do několika částí, ať vás nezahltím naráz. Jednotlivé díly se budou vkládat po dobu celých prázdnin v nepravidelných intervalech...

            A citlivějším z vás se omlouvám za vulgarizmy v této reportáži použité. My jsme sice dobře vychovaní kluci, ale vyjadřujeme se dosti jadrně. A když někdo řekne větu, ve které je hovno (myslím slovo, nikoli obsah – to se děje neustále), přijde mi nemyslitelné nahradit to slovy jako bobek, koko apod.

Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii

aneb

Jak kluci z Buranu na pouť se vydali a ta byla dlouhá a těžká jak sviňa

Část první

Buranská dovolená je tradicí, ke které se upíná po dobu celé sezony mužská část souboru. Vystřídali jsme za ta léta mnoho destinací od východu Slovenska přes Balaton, Žloukovice nebo zámek Červená Řečice (pokaždé s jinou tématickou náplní) a letos, poprvé v historii buranských dovolených, jsme vyrazili na tzv. puťák. A ne jen tak ledajaký puťák. Díky veliké zálibě pánské části souboru v pití piva jsme se rozhodli udělat okružní trasu po malých jihomoravských, hanáckých, slováckých a valašských pivovarech. Komu ten nápad přijde děsivý a neuskutečnitelný, nechť zví, že realita je děsivá, ale rozhodně uskutečnitelná...  A tour nebyla jedinou novinkou v plánech BURANů – poprvé s námi vyrazili také dva hosté z řad neburanů, kteří ovšem v průběhu celé této poutě dokázali, že jsou skutečnými Burany...

Začněme tématickou písní a vrhněme se na cestu...

 3.7. 2011 DEN I.

Brno (Starobrno) – Hodonín (Hodonínský švihák) – Ratíškovice (Ratíškovice)

            Byla uplakaná neděle 3. července 2011, Petrov odbíjel 11:00, ale my to neslyšeli, protože jsme právě usrkávali první dvanáctku v Pivovarské restauraci Starobrno na Mendlově náměstí v Brně. 11 mužů v nejlepším věku, kromě Nováka a Doležala, z kterých první jmenovaný prochází od čtyř let životní krizí a oba spojovaly počáteční příznaky chřipky, se odhodlaně sešlo, aby pokořili část pivní Moravy... Atmosféra byla od počátku vynikající, neboť si každý dle tradice zvacích táborových dopisů sbalil hygienické potřeby, kartičku pojištěnce, KPZ a dobrou náladu. Jako první dorazil Zdeněk Junák (1. host), v závěsu za ním já a Zetel, poté Tlapák a Novák, Jaromír (který tradičně neabsolvoval dovolenou celou, nýbrž „jen“ její začátek, téměř konec a konec), Tlustý následně Kuba Uličník (2. host), minutu před jedenáctou Šotkovský a o několik málo vteřin a minut po konečně Rieger a Doležal. Teletext z obrazovky hlásil na příštích několik dní na naší trase srážky a bouřky, ale BURANY žádná digitální rosnička nerozladí. Předali jsme si omluvenky Mirka Bartoše (nemoc) a Jury Hájka (rodinné důvody) a dali si na ně jedno malé smuteční pivo s názvem Silák (18 stupňů).

Všichni měli od velitele zájezdu, Jeníka „mimíska“ Šotkovského, podrobný a dokonalý itinerář celé akce, a tak nám nezbylo než založit pivní karty, do kterých se poctivě po celou dobu trasy zanášelo každé jednotlivé pivo v každém pivovaru a rozmyslela se kriteria hodnocení. Jelikož jsme dle slov Petra Tlustého průměrní konzumenti s nadprůměrnou spotřebou, zvolili jsme kategorie nikoli degustátorské, nýbrž konzumentské. U každého piva jsme se rozhodli  subjektivně hodnotit jeho CHUŤ a PITELNOST (zahrnuje fakt, jaká je po dopití piva chuť na další) na stupnici od jedné do osmi. Osm stupňů jsme zvolili záměrně a promyšleně – pět by bylo málo a desátý stupeň by se s přibývajícím časem mohl plést s desítkou. Dohodli jsme se, že výstupem bude doporučující a nedoporučující reportáž(kterou právě čtete) a také společenská hra, jejímž autorem byl zvolen Jaromír (protože jediný z nás umí udělat rovnou čáru a namalovat domeček jedním tahem a nepodvádět) a naším úkolem bylo archivovat pivní podtácky, razítka, jízdenky a zanášet do análů jednotlivé zážitky, které nás cestou potkají, aby je pak Jaromír mohl zakomponovat do deskové stolní hry s pracovním názvem „Hop do pivátky“.

            Situaci trochu zkomplikoval MgA. Lukáš Rieger Ph.D., který se na na začátku pivní tour zeptal, zda bude platit taky grog. Dostal deku a dovolená mohla začít.

 Nezbytné foto u podobizny prvního starobrněnského sládka pana Poupěte (to je ten nad námi, ne vedle nás)

Vyrazili jsme. V tramvaji číslo 1 porušil Uličník (a nikoli naposled během dovolené) pravidlo o Zákazu kontaktování žen, ale ještě se nikdo nečertil, dokonce ani Tlapák, který s tímto pravidlem bude zuřivě bojovat po celou dobu dovolené a hrdě bude dbát na jeho dodržování - mnohdy až, a to zvláště ve vztahu ke mně, neoprávněně. Ale nepředbíhejme. Na hlavním nádraží v Brně jsme se úspěšně shledali s posledním členem party, Mirkem Ondrou, bez kterého si žádnou dovolenou nelze představit. No, možná dovolenou ryze fotbalovou.

 Jsme všichni.

Foto u lokomotivy, nástup do kupé, zamávat Jaromírovi a zároveň celému Brnu s nadějí, že se ještě někdy potkáme a hurá do Hodonína. Ve vlaku se vybalila úvodní hostina(nevybalila se sama od sebe, museli jsme to udělat my), otevřelo se první cestovní pivo(my jsme ho otevřeli, samozřejmě), otevřela se Riegerova zelená (když jsme se rozchechtali, tak prohlásil:“Co děláte volové, to jsem měl koupit vaječnák?“) Ulinova slivovice, Jundova Tullamorka, Rieger se začal rozmachovat nožem a krájet asi 10dkg špeku tak, aby vyšlo na jedenáct borečků, zatímco Zdeneček se vytasil s asi kilogramem nivové pomazánky a bagetkami, kterých cestou do Hodonína namazal pro nás kucí asi 467. A Jenda Šotkovský? To je klučina, kterej prostě umí překvapit, i kdyby na chleba nebylo. Ne, nevyndal pivo, nevyndal ani souborné teatrologické dílo Bořivoje Srby, nevyndal dokonce ani svůj legendární kapesník, vytáhl z baťohu kilo jablek a dobrosrdečně je nabídl v plén. Přešli jsme to mlčením a chválením Jundova kulinářského umu.

            Cest vlakem jsme prodělali hodně a staly se pro nás zdrojem mnoha zábav. Nikdy jsme nebyli utišováni ani napomínáni nikým ze spolucestujících či zaměstnanců drah, což je důkazem, že i opilý Buran pamatuje na slušné vychování. První báseň Zdeňka Junáka zvaného „Lamprdón“ mapující úvodní zážitky pak končila slovy (možná jinak, je to asi hektolitr piv zpátky) :

            ....

            „a tak spěcháme přes háje a luhy,

            do Hodonína nasekat dluhy...“

A ještě zásadní věci se vlaku přihodily. Události, které později profilovaly průběh celé pivní tour. První bylo zjištění, že jen tři coupé od nás pospává Bob Racek a jeho pes. Ano, Racek a pes. Vraceli se z Velešovic a mířili do Spytihněvi… Takovýchto SETKÁNÍ / STRETNUTIE potkáme na cestě ještě mnoho, ale to jsme ještě nemohli vědět. Ale mohli jsme tušit, že Zdeněček „Lamprdón“ Junák je kluk moravská všudezdejší!

Starobrno

12 – CHUŤ -   4          PITELNOST - 5

18 (Silák) - CHUŤ - 4   PITELNOST - 4

Před švihákem

            Po příjezdu do Hodonína jsme se stále za lehkého deště přesunuli k ne příliš vzdálené pivovarské hospodě U šviháka a zasedli k mohutnému dřevěném stolu. A tam nás již usedlo 12, neboť před hospůdkou stepoval Stano Slovák. Jen jsme došli, dorazil poslední číslo z Ginger a Fred, sebral klobouk s těžce vydělanou padesátikorunou a šel si s námi dát pivo. Hospůdka to byla krásná a inspirovala nás k dalšímu rozdělení úloh v rámci naší krátké a intenzivní dovči:

Doležal Adam – kvalita záchodů (funkce si ho díky nadměrně produktivnímu vylučovacímu ústrojí vybrala sama)

Isteník Michal – interiér restaurací (jsem jediným členem BURANTEATRu, který dokáže náležitě a kladně ocenit sádrového trpaslíka s německým nápisem Wilkommen pod plazmovou televizí Sony)

Junák Zdeněk – kvalita a vzhled obsluhy (s obsluhou Pivovaru Kunc se ocitl v družném hovoru dřív než si Šotek stihl objednat první hlavní jídlo, tj. cca 14,5 vteřiny)

Novák Pavel – mistr rozpočítávání (jako inspicient měl za úkol zjišťovat, zda jsme k přesunu nebo po přesunu všichni přítomni, rozdal čísla a krom Tlapáka a Pumly, kteří mají problém s pamětí a alkoholem, jsme všichni hrdě drželi své číslo až do chvil nuceného přečíslování;rád bych jen dodal, že Novák je díky svým organizačním schopnostem jediným přítelem náčelníka Hunů Atilly na fcb)

Ondra Mirek – móda ostatních hostů (Mironěk je jediný muž v BURANTEATRu, který se nenarodil v teplákách a vytahaném triku harwardské fondy, ale ve smokingu)

Tlapák Martin – dohlížitel nad dodržováním zákazu komunikace s ženskýma za účelem seznámení (funkci si zvolil sám a sváděl s ní obrovský vnitřní boj, který vyvrcholil zvláště v Prostějově)

Tlustý Petr – originalita a vzhled pivních krýglů, zajímavosti hostů v restauraci (vzhledem k tomu, že krýgl je jediná věc, kterou si Pumla zvaný Pumpa a Píďa bude po dovolené pamatovat, byly půllitry jasná volba)

Rieger Lukáš – duchovní obsah - čehokoli (co dodat? Snad jen, že v mnoha hospodách Lukáš zhodnotil duchovní obsah usnutím „na ježíška“ kteréžto foto jistě někde najdeme)

Šotkovský Jan – kvalita jídla v restauracích (ačkoli nepřednesl jediný referát, průzkum prováděl hloubkově a intenzivně)

Uličník Jakub – kompletní shrnutí všeho, co se vypilo a snědlo („buráky, tyčinky, karamely a pičoviny nepočítám“)

Zetel – a víte, že už ani nevim? (Ale určitě to dělal skvěle)

            Zhruba tři hodinky jsme v Hodoníně poseděli a nebylo to sezení vůbec nepříjemné. Dokonce i jukebox kolosálních rozměrů tam hrál a my si na něm pouštěli nějaké hity jako Sunday morning, Kde domov můj a Pivo dělá hezká těla. A Zdeněček Junák se poprvé fotil a založil tak příjemnou tradici, která nás provázela po celou tour a stala se zdrojem velké zábavy. A fotil se hned dvakrát. Poprvé z iniciativy hostů, kteří po hlase poznali Horsta Fuchse a pak jim došlo, že je to praporčík Josef Ambrož. Podruhé z vlastní iniciativy v rámci přiděleného úkolu hodnocení obsluhujícího personálu.

 Junák hodnotí kvalitu obsluhy

Seděli jsme, fotili, klábosili, jedli a popíjeli a brzy bylo možno v okolí restaurace potkat procházející se partičky, protože Švihák je pivo dobré a silné a málokdo zvládl těch pár hodinek jen tak usedět. I já se Zetelem jsme šli  na pár minut na vzduch a tam jsme litovali, že nejsme kompletní, totiž že nevyrazili všichni z těch, kteří tvoří již po léta nejužší jádro Buranů… Což bylo téma, které vyplouvalo na povrch často a vždy s sebou neslo pachuť smutku… 

Od začátku bylo jasné, že to nebude jednoduchý výlet

 

A pak se Šotek vzbudil, zavelel, my zaplatili a plakajícím Hodonínem mířili k autobusu, který nás měl dovézt na další štaci do hospůdky Na mlýně v Ratíškovicích. A dovezl…

Hononínksý švihák

12 - CHUŤ - 5      PITELNOST – 5

Po příjezdu do Ratíškovic

            Na Ratíškovice jsem se po celou dobu plánování velice těšil, protože mi jejich pivo velice chutnalo v hospodě U Šermýře v Brně, kam jsme se Zetelem a Junákem zavítali v rámci jarního pochodu po brněnských oblíbených hospůdkách. Možná i proto jsem byl velice zklamán, protože pivo Na mlýně opravdu za moc nestálo. A ještě více mě z omylu vyvedl Junák, který mi sdělil, že U Šermýře jsme pili pivo z Chotěboře. Kde u mě došlo k takové záměně jmen nevím a nemám ani tušení, kdo by mohl vědět. Snad Ivo Šmoldas, páč má cit pro jazyk. Každopádně jsem ale objevil pár metrů od hospody vietnamský obchod, kde jsem zakoupil vodu na ranní hygienu a nezbytnou pokrývku hlavy – stetson vyrobený napůl z gumy a napůl z koženky. Byl nepohodlný, nesál pot, smrděl, byl nádherně odporný a stál 100,-. Když jsem se s ním vrátil Na mlýn, okamžitě vstalo několik Buranů a vyrazilo k vietnamcovi. Doležal si samozřejmě koupil ten samý, co já, protože od Skleněného zvěřince nemá vlastní názor, Pumla si koupil podobný, ale látkový a sněhobílý (taky za něj dal 100,-, ale až o den později si všiml cenovky na 79,- a jal se být velmi zklamán přístupem toho asijského klučiny, kterému jsme během sedmi minut zdvojnásobili denní obrat), Miroň si koupil slamák, Rieger maskáčový klobouček a vypadal jako voják modernizované křižácké armády. Ostatní buď pokrývky hlavy měli nebo je nepovažovali za důležité, což mě obzvláště zamrzelo…

            Bylo třeba ještě vyřešit jednu věc – nocleh. Zdeněk Junák se spojil s pánem, kterého neznal a na kterého dostal tip. Pán přijel, naložil Zetela s Ondrou do auta a jel jim ukázat místo, kde můžeme přenocovat. Nikdo samozřejmě neměl stan a venku stále pršelo. Zjištění, že musíme spát pod širákem mnohé z nás poněkud vyděsilo, jelikož nejsme partičkou vysloveně outdoorovou a na mokré spaní jsme nebyli vybaveni. Šotek začal obvolávat Ratíškovické ubytovny, kde nebyla volná ani místnost pro úklidové náčiní, a tak se ve chvíli největší krize zvedl Mirek „Miroň“ Ondra, dle své funkce si vybral nejlépe oblečeného hosta restaurace (shodou okolností to byl majitel onoho vietnamského obchodu) a jal se seznamovat. A šlo mu to výborně – na seznámení a vybral nejčeštější artikl (becherovku, která tomuto klukovi z dálného východu velmi chutnala) a začal se vyptávat na možnost noclehu. A radu jsme dostali vskutku vynikající. Mirek přišel zpět ke stolu snad po dvou hodinách s vítězným úsměvem, očima podlitýma bylinkami a pravil:“Jde se na hřiště.“ A vskutku, šlo se na fotbalové hřiště, což speciálně mně udělalo dvojnásobnou radost, jelikož blízkost hřiště nebo balónu mě uklidňuje a činí šťastným. Ratíškovice slavily dva dny před naším příjezdem 870 let od založení obce a u hřiště stále ještě stály veliké party stany s lavicemi a stoly. A tak jedenáct borečků kolem půlnoci rozbilo bivak na čerstvém vzduchu a v suchu a začalo se ukládat k spánku. Samozřejmě ne všichni. Miroň, Pumla a Ulin ještě vyrazili do víru noci a po nemalých peripetiích zakotvili v baru nazvaném příznačně „BAR“. A tam pili, povídali a ráno moc nevěděli o čem. Jediné, co věděli s určitostí bylo, že v televizi běželo Statečné srdce a Uličník křičel „svobodu“! A my na hřišti ještě uhádli pár filmů, Šotek si udělal v bříšku místečko na zítřejší hodnocení kvality jídla, Zdeneček zavolal Irence a pak už jsme si pomalu popřáli dobrou noc. Až na Tlapáka, který usnul ještě dřív než dolehl a po celou dobu hraní na filmy jemňoulince chrupkal, takže jsme na sebe museli hodně křičet.

První den se chýlil ke konci a vyslal jasnou zprávu o tom, jak náročný tento výlet bude… Ale nás nic nezastaví…

Pivovar Ratíškovice

10 - CHUŤ – 3   PITELNOST - 2

TO B(UD)E POKRAČOVAT