Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii
aneb
Jak kluci z Buranu na pouť se vydali a ta byla dlouhá a těžká jak sviňa
Část druhá
4.7. 2011 DEN II.
Bzenec – Uherský Brod – Zlín
Ratíškovice přejí opilcům dobré ráno
Ráno přišlo do Ratíškovic brzy, čerstvý vzduch přinesl střízlivost již kolem půl sedmé. A nebyl sám, kdo nás vyháněl ze spacáků. Již od šesté hodiny ranní zaměstnanci technických služeb obce Ratíškovice usilovně sklízeli stoly, lavice a partystany. Ohleduplně si ten náš nechali až nakonec. Následovala moje první ranní „švancparade“ (což je termín označující činnost obtěžující Tlapáka, který rád komplikuje odchody dlouhým vyspáváním, za což jsem jej každé ráno ztrestal – do větších podrobností se pouštět nebudu a vy si představujte cokoli chcete) a můžeme vyrazit. Jenom připomínám další moment, kdy Šotek nabídl jablka. A se stejným efektem jako ve vlaku. Snídaně je grunt a kdo jiný může mít v Ratíškovicích otevřeno již v 6:30 ráno – náš kamarád vietnamec. Viděl nás rád a my nakoupili rohlíky, rajčata, paštiky, kefíry, jogurty(zklamal mě, páč jednou za uherský rok mám chuť na bílý jogurt a ten v sortimentu vietnamského obchodu nebyl – a to prodávali i poštovní schránky), vody, čokolády, zkrátka cokoli, co naše trochu rozbité žaludky mohlo připravit na další náročný den… Když jsme usedli na opuštěnou zahrádku hospody Na mlýně, zjistil Uličník, že si k snídani koupil paštiku pro kočky, což ho zklamalo. Ale nebylo to takovéto zklamání jako když čekáte na půlnoc, až začnou dávat thriller Sedm a když to konečně začne, zjistíte, že jde o reprízu diskusního pořadu se Špidlou a Kalouskem. Tohle bylo velmi niterné zklamání. Uličník jen sklopil hlavu a zamumlal pro sebe zoufale:“Proč zase já...?!“ A pak mi vysvětlil, že jsou to věci, kterým říká „ulinovina“ a potkávají ho celý život. I když to lidem kolem přijde velmi zábavné, jemu rozhodně není do smíchu, protože to leze na nervy a do peněz. Všichni se strašně smáli, teda všichni kromě Nováka, který se tvářil velmi soucitně a nebývale chápavě. Okamžitě po očku mrknul na svou paštiku, jestli už nesnědl třeba žrádlo pro želvy a byl velmi překvapen, když zjistil, že má normální lidskou májku. A snad i trochu mylně zadoufal, že zlomil své celoživotní prokletí. Ale nezlomil. A já dal Ulinovi trochu svého majakrému či co to bylo a bylo. Dodnes si myslím, že tehdy Ulin definitivně pochopil, jak skvělý a něžný jsem uvnitř člověk.
Ranní hostina na zahrádce restaurace Na mlýně
"ulinovina"
V průběhu hodování listoval Šotek několikastránkovým elaborátem o možných spojích do Bzence a vymyslel geniální plán brzkého přesunu. Dali jsme Ratíškovicím pac a pusu, sbalili jsme proviant a utíkali k zastávce, jelikož první spoj odjížděl již za 8 minut a měl nás odvézt na první zastávku dnešního dne – Kněžíhorský pivovar Bzenec. A dovezl. V autobuse k Tlapákově nevoli Uličník porušil pravidlo. Ale musím uznat, byl v tom nevinně – holky byly fanynky All X a Uličník byl poznán. A jedné ze slečen dal darem kočičí paštiku. Byla to chvíle, kdy ego buranů začalo bobtnat, jelikož my jsme přece taky kvalitní kumštýři, no ne?! Dojeli jsme do Bzence a řekli si, že v 8:30 je příliš brzy na první pivo a vyrazili poznávat krásy města. Ušli jsme asi 60 metrů a utábořili se na kopečku u kostela, i když ne všichni, neboť Ulin, Junda a později Šotek šli poprosit do hotelu JUNIOR BZENEC, zda mohou - samozřejmě za příplatek - použít jejich WC. A jelikož se ptal Junda, mohli jej použít a zcela zdarma. Mezitím se u kostela rozbil menší tábor, pospávalo se, popíjela se kvanta vody, taky trochu té whisky na zahřátí a Rieger stále ještě nabízel zelenou, zda si někdo nezapomněl vyčistit zuby. Navrátivší se Junda se nechal chytit, svorně s Riegrem zahodili zubní kartáčky se slovy:“Není nad Listerine“ si značně zjednodušili ranní hygienu..
U kostela však ranní ptáčata doběhly také dozvuky včerejšího náročného dne, kdy jsme – a přiznejme si to – poněkud začátečnicky přepálili start. A tak bylo potřeba ještě trochu zpracovat návaly únavy, ataky chřipky a kocoviny. O náročnosti první dne svědčí následující série fotografií.
Sorry, kámo, nebudu ti nic namlouvat, jsem bezďák, neměl bys pár drobnejch na žrádlo pro psa?
Když skupinka u kostela nabrala dostatek sil, vyrazili jsme na procházku po Bzenci, která byla zakončena u minipivovaru. Tam jsme k naší velké smůle zjistili, že sládek právě odjel pro maso do Brodu a tudíž prohlídka nebude.
Před domem sládka pana Patáka a zároveň Knežíhorským pivovarem
Byli jsme velmi smutní, zvláště Zdeněk Junák, který procházku označil za zbytečný maratonský výkon a vyžadoval odpočinek, jinak umře jako ten řeckej boreček, co doručil a konec… A odpočinek se mu podařil…
“My jsme burani a kdo je víc?!“
Před Jednotou jsme takto poseděli asi půl hodinky, klábosili s domorodci a čekali na Riegera, který vyrazil na úpatí Kněží hory vykonat potřebu (ta se stane v průběhu dovolené velkým tématem, který Zdeněk laškovně nazval problematikou „Kam s krakenem“) a na autobus, který nás odveze přes celý Bzenec na vlakáč do místní nádražky zvané Lokálka. A tato se zcela nečekaně stala prvním a možná vůbec největším zážitkem naší pivní pouti. Seděli jsme venku s výhledem na perón a poprvé během pouti vykouklo Slunce. Přes úvodní zděšení místní obsluhy jsme se brzy stali vítanými hosty a to pivo – jedna báseň. Později sice bude překonáno, ale i tak - jedna báseň. A ta báseň vznikla a jejím autorem byl samozřejmě Junák, v kterém Lokálka udusala brblavou náladu, ale báseň tato se nedá publikovat, i když je krásná a romantická. Vězte jen, že se v ní vyskytují kromě konkrétních jmen také slova jako Lokálka, Bzenec či soulož a báseň tato je jedním velkým srovnáním zdejšího piva s něčím moc příjemným…
Pivo s vynikající chutí, kalné, vonělo po kvasnicích, ještě teď, kdy více než 14 dní po skončení dovolené piji jen víno, se mi na Kněžíhorské sbíhají sliny…
hrdý Junák U lokálky
Burani a fanynky(Uličníkovy) U lokálky
U Lokálky jsme seděli dlouho a seznámili jsme se s mnoha místními obyvateli, kteří jsou nádherně svérázní. Dozvěděli jsme se, že jsme přijeli tři dny po skončení Oslav Knežíhorského piva, kde se griloval býk, což byla slovy jedné ze servírek „drbačka do huby“, a že oslavy se nekonaly ve velké hospodě naproti pivovaru, protože tamní majitel je „šulin jak rampa“ a nikdo se s ním nebaví. A já souhlasím, páč točí „Kozla“ a „Gambrinus“ a to já neberu, když není úplně nouze. V Lokálce se začalo schylovat také k první katastrofě dovolené, protože Novákova nemoc se začala nebývale stupňovat, ale on se hrdinně snažil zahnat ji čajem s kalvádosem. Zatímco se pan vrchní vyklonil z okna a s velkým despektem podával Šotkovi džus řka:“Tak tady je ta … ts… specialita“, byl Pumla, protože má pomalé rozjezdy, obviněn paní vrchní, že“cuckuje pivo“. To už jsme leželi smíchy pod stolem a to ještě nebyl tomuto rázovitému lidobraní konec. Za chvíli z dorazivšího vláčku vystoupila starší paní v kšiltovce, šusťácích a s ruksakem na zádech, která nám okamžitě začala ze stolu sbírat prázdné sklo a talíře vysypávat popelníky. Chvíli jsme se bránili, ale pak jsme byli ujištěni, že v Lokálce vypomáhá a víc jsme tuto kuriozitu již neřešili. Vlastně žádnou. Řekli jsme si, že v Bzenci je nádherně, protože je tam možné všechno a to mi rádi.
V samotném závěru jsme zaznamenali setkání s děvčaty, která ráno poznala Junáka a Uličníka v autobuse a následovalo samozřejmě focení. Junákovi ještě paní vrchní posadila na klín dvě miminka-dvojčata a se slovy:“Vy jste mě lakoval, vy nejste jeho bratr, vy jste von“ mohutně rozšířila rodinné album. Burani se bouřili, já nejvíc a prohodil jsem něco, že Tlustý hrál i s Bartoškou a já dokonce s Julií Lescott a že jsem hrál v řadě seriálů, načež jedna ze slečen prohlásila, že si mě pamatuje z třetího dílu Kriminálky anděl. Což mi udělalo radost, i když nevím, jestli jsem v něm hrál. A nadále už jsem byl velmi klidný, ačkoli mi ten Kramár zase začal vrtat hlavou.
A nebyla by to štace jak má být, kdybychom se nesetkali také s někým zajímavým nebo známým. Když už jsme měli zaplaceno, vyšel pan vrchní z výčepu a prohlásil:“Vy jste z toho Brna herci, tak pozdravujte bratrance. Von tam taky někde hraje. Nějakej Miloš Maršálek“. A tak jsme se utvrdili, že Morava je kraj kulturní a krásný a lidský a se spokojenými pivními úsměvy vyrazili do Uherského Brodu. Bylo nám tak krásně, že se zrodila hymna naší dovolené. Respektive hymnů jsme měli mnoho, tohle byl spíš refrén. Já byl totiž neskutečně šťastný a vypadla ze mě parafráze něčeho, co jsem slyšel a nevím kde a je to jedno:“Život je jeden z nejkrásnějších.“ A tato věta se zopakovala snad tisíckrát a vždy byla přijata s velkým povděkem a hlubokým filozofickým pokývnutím, zvláště pak od Mirka Ondry, kterýžto tuto větu později vyšperkoval k naprosté dokonalosti, když v Lipníku dodal :“Život je jeden z nejkrásnějších vůbec!“
Kněžíhorské pivo
11 - CHUŤ - 5 PITELNOST - 7
INTERMEZZO UHERSKÉ HRADIŠTĚ
Nebudu se zabývat přestupy, to už bych vás připravil o celou obědovou pauzu (páč vy určitě pracujete, zatímco my, herci, máme prázdniny), ale přestup v Uherském Hradišti byl nádherný. A to hned z několika důvodů. Jednak Je to nejkrásnější nádraží letošního roku v ČR, druhak tam dokázal Doležal šlápnout dvěmi botami do jednoho hovna, a hlavně třeťak, na nádraží jsme se potkali se Zdeňkem Petrželkou, pro vás laiky asi spíš s J.A. Pitínským. Ten vraceje se ze svatby byl naším výletem nadšen a chvíli jsme si povídali o životě a prázdninách. A pak už strojvůdce zapískal a my vlétli do vlaku. V Uherském Brodě ještě Pitínský vyběhl z vlaku a podal nám k degustaci litr a půl piva s názvem Svatební speciál, bylo to 14-ti stupňové polotmavé pivo, které ač bylo teplé, udělalo nám velkou radost i službu.
Naše vystřízlivění z krásných zážitků z Bzence a Hradiště mělo přijít v Uherském Brodě. A přišlo. Až vás tato slovní hra s budoucím a minulým časem přestane bavit, máte smůlu. Mě baví a já jsem autor.
Uherský Brod nás přivítal dusným, zato deštivým počasím a pivovar Balkán leží skutečně až někde u Sarajeva (vyrážíte-li z uherskobrodského nádraží, pokud jdete třeba ze sarajevského, pak leží na kopci v Uherském Brodě – Einstein měl pravdu, všechno je relativní). Vyšli jsme obří kopec plný zatáček, zákrut apod. Po dvou dotazech místních jazyků (jak Junda nazývá domorodce) jsme našli hospodu, uvnitř které zurčel potůček a bylo tam poněkud temné osvětlení. Byli jsme velmi pěknou a sympatickou vrchní zavedeni do salonku, kam se prý všichni vejdeme. Ä vešli. Na pivo v Brodě jsme měli jen málo času a Pánbůh zaplať za to. Pivo Balkán opravdu nepatří k chloubám Slovácka, to je fakt, na kterém jsme se shodli všichni. Ale najedli jsme se, trochu usušili, opláchli na příjemných toaletách, zeptali se servírky na nejrychlejší cestu k nádraží a vyrazili. Nutno dodat, že v tu chvíli jsme objevili jednotku délky nazvanou jeden Šotek. Ačkoli cesta do pivovaru měřila cca 2,5 km do kopce, cesta na nádraží měřila 400 m z kopce přes jeden menší parčík.
Byli jsme velmi šťastní, když nám se zorného pole zmizela cedule Uh.Brod – nádraží. Sice se k nám všichni chovali pěkně, ale nutno říct, je to pivní tour – a pivo má být dobré.
Ale jedna věc je nádherná, ty dráhy, já vždycky jezdil rád vlakem, ale ty nové vláčky, které jezdí v okolí Uh. Hradiště, to je nádhera. Jsou čisťounké, voňavé a ty záchody? Hotel Ritz.
Balkán
10 - CHUŤ - 1 PITELNOST - 1
12 - CHUŤ - 2 PITELNOST - 1
Zlín je město Buranům zaslíbené. Zkrátka Burani mají rádi Zlín a Zlín má rád Burany. A kdo by neměl?! A tak jsme s povděkem přijali pozvání Petra Michálka, ředitele MDZ, abychom přenocovali v tomto obřím divadelním komplexu. Byli jsme ubytováni v tělocvičně, dostali klíčky od sprch a Zdeňka Junáka lapala nostalgie, jelikož Zlín bylo jeho první angažmá po ukončení JAMU v roce 1791 chvíli po smrti W.A. Mozarta. S Doležalem zase mlátila touha dokázat nám, že existuje alespoň jedno místo na světě krom centra Rakovníka, kde se neztratí. A opravdu, během režírování Ondiny si dokázal zmapovat pohyb po prvním a třetím patře. V prvním je kuřárna a ve třetím pak hostinské pokoje. Miroň Ondra se bál, abychom neudělali ostudu, ale Buran je člověk zodpovědný a vděčný za střechu nad hlavou. Vyrazili jsme vstříc Zelenáčově šopě, hospůdce, která točí místního Zlínského ševce. Ovšem na webových stránkách neohlášená rekonstrukce nás uvrhla do chvilkové beznaděje a poté k složitému rozhodnutí, totiž odklonu od pivní trasy. Jelikož nebyla jiná hospoda, která nám mohla toto vytipované pivo nabídnout, rozhodli jsme se přijmout pozvání do Pizzerie U Máců, kde točí Plzeň. Jelikož tento světoznámý pivovar neležel na trase naší tour, byla i Plzeň nazvána pivem tzv. parazitním. Že je to ale stále mercedes mezi českými pivy jsme se přesvědčili velmi záhy. Měli jsme trochu problém se usadit, páč když už jsme si od obsluhy vyžádali spojení stolů, prohlásil Zetel, že nebude sedět pod přímotopem a vrátili jsme se po složitém šachování za poněkud zmateného dohlížení ostatních hostů k modelu rozdělení na dvě party. U Máců se sedělo dlouho a příjemně, Zdeneček byl nejen poznán a fotografován, ale dokonce i pozván ke stolu a protože má své fandy rád, odešel… Já se zamiloval do krásné servírky jménem Žaneta, ale má vrozená plachost mi nedovolila ji téměř ani oslovit. Až na kradmé konstatovaní při zaplacení, že mi právě zlomila srdce, což Tlapák kategorizoval jako závažné porušení pravidel a já se zastyděl. Ale on se zase zamiloval do té druhé a taky kulil oči. Ovšem Tlapákův čas měl teprve přijít poslední den v Prostějově. A přišel, ale o tom později. Pivnice U Máců nenabídla tolik folklórních zážitků jako bzenecká Lokálka, ale rozhodně bych tuto návštěvu nehodnotil nijak negativně. Zvláště pak pro dva zážitky : prvním je fenomenální historka Zdeňka Junáka o herci Mojmíru Hegerovi a jeho záskoku role Zlatohlava v činohře ND Brno, z které nám po zbytek dovolené zlidověla věta:“Vidím, že dřeš, nebudu tě rušit!“, ale hlavně pak 1. velké faux-pas v přítomnosti obsluhy. Další fenomén naší dovolené. Jako první a po zbytek pouti vůbec nejlepčí se v tomhle odvětví ukázal Zetel, tento u uší užší kluk, který o sobě tvrdí, že je gentleman zvící velikosti etiketaře Špačka, se během následujících dnů změnil v Jirku Paroubků v nejlepčí formě. Že je Buran vtipný člověk, to se ví, řekněme, všeobecně, ovšem i to má své hranice. Již od dob prvních dovolených na východu Slovenska (6 let a 200 hektotun piva zpátky) se marně snažíme vymýtit z našich řad nešvar zvaný „vtipné objednávání v restauracích“ Je-li obsluhou pohledná servírka, všichni Burani se snaží uuhranout ji svým ostrovtipem a ono to opravdu povětšinou nevyjde. Ani ve Zlíně tomu u vedlejšího stolu nebylo jinak. Zetel se chtěl pokusit těmto žvástům učinit přítrž, a tak objednal větou:“Jednu plzeň a bez keců!“. Mladá slečna nerozeznala v Zetelově milé tváři tu notnou dávku sebereflexe a vzala jeho dobře míněnou objednávku velmi osobně. Nutno však k Míhalovu ospravedlnění říct, že ho toto nedorozumění velice mrzelo a že pro něho tímto návštěva pivnice U Máců de facto skončila. A tak už začal plánovat další zábavu, tradiční buranskou lajnovačku. Náš stůl zrovna platil u té samé servírky, slečny Žanety, když Zetel zakřičel:“Hele, což takhle kategorie vtipné názvy piv.“ A Zdeněk Junák, protože je to kluk pohotová a srdečná zakřičel do ucha téže servírky první vtipné pivo – Poševní máz. Načež děvče zčervenalo a my s Mironěm Ondrou, kteří jsme se jako poslední gentlemani málem zhroutili, jsme se na sebe podívali a rezignovaně zvolali „kvasnicové, nefiltrované“. Pak už s námi slečna nemluvila vůbec. A jaká to mohla být láska. A jaký jsme byli…
Zdálo by se, že Zlín je u konce. Není. V divadle ještě následovala lajnovačka, což je hra, kterou znáte spíš pod názvem „MĚSTO, MOŘE…“, ovšem v našem podání má jiné, velmi svérázné kategorie a také velmi neobjektivní způsob hodnocení. Totiž to, že někdo v kategorii „nemoc“ napíše „osteoporóza“ rozhodně neznamená body, zatímco „orangutanismus – nemoc vrozená – Zetel“, ten vyhraje zaručeně. Nejlepšími kategoriemi ovšem byl evergreen „název pornofilmu“ , „výmluva za pozdní příchod“ („muskulatura mě nepustila skrz futra“, „mělas mě tam vidět, miláčku“, „eště cekni máš jí, krávo“, „zámek zamrz“, „dneska máme výročí?“ anebo Doležovalo na písmeno „E“ výmluvné, „e…e…e…e…promiň“) a „epitaf“ („šel jsem se jenom projít – Zátopek“, „Měl jsem tam být první – Martinic“, „Horší už to nebude“ nebo „Konečně – Metuzalém“). Když jsme po půlnoci dolajnovali, schylovalo se pomalu k závěru druhého dne. Jenže následující den měl volnější program. Jen dvě štace. A tak jsme si řekli – ještě šláftruňk. A tak nás Miroň Ondra, novopečený to zlíňák, zavedl do nonstopu 7 Hříchů, kde jsme ze sedmi smrtelných nespáchali ani jeden, dali ze dvě tři pivka a valili spát. Samozřejmě až na Miroňka Ten se letos ukázal v neuvěřitelné formě, dovedl nás do divadla a ještě zlomil Tlapáka na další výsadek vstříc zlínské noci. Přišli k ránu, zatímco my jsme spokojeně a nádherně, jak se na umělce našich kvalit sluší, spinkali…
Adam Doležal
Jakub Uličník
Zetel
Michal Isteník
A fotografiemi idolů, které nejsou ani lichotivé ani nelichotivé končím druhou část svého vyprávění z BURAN BIER TOUR 2011. Tak dodržujte pitný režim a nebojte:
TO B(UD)E POKRAČOVAT
