pátek 29. července 2011

Reportáž psaná o pivínku... (part II)

Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii

aneb

Jak kluci z Buranu na pouť se vydali a ta byla dlouhá a těžká jak sviňa

Část druhá



4.7. 2011 DEN II.

Bzenec – Uherský Brod – Zlín





 Ratíškovice přejí opilcům dobré ráno

             Ráno přišlo do Ratíškovic brzy, čerstvý vzduch přinesl střízlivost již kolem půl sedmé. A nebyl sám, kdo nás vyháněl ze spacáků. Již od šesté hodiny ranní zaměstnanci technických služeb obce Ratíškovice usilovně sklízeli stoly, lavice a partystany. Ohleduplně si ten náš nechali až nakonec. Následovala moje první ranní „švancparade“ (což je termín označující činnost obtěžující Tlapáka, který rád komplikuje odchody dlouhým vyspáváním, za což jsem jej každé ráno ztrestal – do větších podrobností se pouštět nebudu a vy si představujte cokoli chcete) a můžeme vyrazit. Jenom připomínám další moment, kdy Šotek nabídl jablka. A se stejným efektem jako ve vlaku. Snídaně je grunt a kdo jiný může mít v Ratíškovicích otevřeno již v 6:30 ráno – náš kamarád vietnamec. Viděl nás rád a my nakoupili rohlíky, rajčata, paštiky, kefíry, jogurty(zklamal mě, páč jednou za uherský rok mám chuť na bílý jogurt a ten v sortimentu vietnamského obchodu nebyl – a to prodávali i poštovní schránky), vody, čokolády, zkrátka cokoli, co naše trochu rozbité žaludky mohlo připravit na další náročný den… Když jsme usedli na opuštěnou zahrádku hospody Na mlýně, zjistil Uličník, že si k snídani koupil paštiku pro kočky, což ho zklamalo. Ale nebylo to takovéto zklamání jako když čekáte na půlnoc, až začnou dávat thriller Sedm a když to konečně začne, zjistíte, že jde o reprízu diskusního pořadu se Špidlou a Kalouskem. Tohle bylo velmi niterné zklamání. Uličník jen sklopil hlavu a zamumlal pro sebe zoufale:“Proč zase já...?!“ A pak mi vysvětlil, že jsou to věci, kterým říká „ulinovina“ a potkávají ho celý život. I když to lidem kolem přijde velmi zábavné, jemu rozhodně není do smíchu, protože to leze na nervy a do peněz. Všichni se strašně smáli, teda všichni kromě Nováka, který se tvářil velmi soucitně a nebývale chápavě. Okamžitě po očku mrknul na svou paštiku, jestli už nesnědl třeba žrádlo pro želvy a byl velmi překvapen, když zjistil, že má normální lidskou májku. A snad i trochu mylně zadoufal, že zlomil své celoživotní prokletí. Ale nezlomil. A já dal Ulinovi trochu svého majakrému či co to bylo a bylo. Dodnes si myslím, že tehdy Ulin definitivně pochopil, jak skvělý a něžný jsem uvnitř člověk.





Ranní hostina na zahrádce restaurace Na mlýně


 "ulinovina"

V průběhu hodování listoval Šotek několikastránkovým elaborátem o možných spojích do Bzence a vymyslel geniální plán brzkého přesunu. Dali jsme Ratíškovicím pac a pusu, sbalili jsme proviant a utíkali k zastávce, jelikož první spoj odjížděl již za 8 minut a měl nás odvézt na první zastávku dnešního dne – Kněžíhorský pivovar Bzenec. A dovezl. V autobuse k Tlapákově nevoli Uličník porušil pravidlo. Ale musím uznat, byl v tom nevinně – holky byly fanynky All X a Uličník byl poznán. A jedné ze slečen dal darem kočičí paštiku. Byla to chvíle, kdy ego buranů začalo bobtnat, jelikož my jsme přece taky kvalitní kumštýři, no ne?! Dojeli jsme do Bzence a řekli si, že v 8:30 je příliš brzy na první pivo a vyrazili poznávat krásy města. Ušli jsme asi 60 metrů a utábořili se na kopečku u kostela, i když ne všichni, neboť Ulin, Junda a později Šotek šli poprosit do hotelu JUNIOR BZENEC, zda mohou - samozřejmě za příplatek - použít jejich WC. A jelikož se ptal Junda, mohli jej použít a zcela zdarma. Mezitím se u kostela rozbil menší tábor, pospávalo se, popíjela se kvanta vody, taky trochu té whisky na zahřátí a Rieger stále ještě nabízel zelenou, zda si někdo nezapomněl vyčistit zuby. Navrátivší se Junda se nechal chytit, svorně s Riegrem zahodili zubní kartáčky se slovy:“Není nad Listerine“ si značně zjednodušili ranní hygienu..
U kostela však ranní ptáčata doběhly také dozvuky včerejšího náročného dne, kdy jsme – a přiznejme si to – poněkud začátečnicky přepálili start. A tak bylo potřeba ještě trochu zpracovat návaly únavy, ataky chřipky a kocoviny. O náročnosti první dne svědčí následující série fotografií.


Sorry, kámo, nebudu ti nic namlouvat, jsem bezďák, neměl bys pár drobnejch na žrádlo pro psa?






            Když skupinka u kostela nabrala dostatek sil, vyrazili jsme na procházku po Bzenci, která byla zakončena u minipivovaru. Tam jsme k naší velké smůle zjistili, že sládek právě odjel pro maso do Brodu a tudíž prohlídka nebude. 


 Před domem sládka pana Patáka a zároveň Knežíhorským pivovarem 

          Byli jsme velmi smutní, zvláště Zdeněk Junák, který procházku označil za zbytečný maratonský výkon a vyžadoval odpočinek, jinak umře jako ten řeckej boreček, co doručil a konec… A odpočinek se mu podařil…


 
“My jsme burani a kdo je víc?!“


            Před Jednotou jsme takto poseděli asi půl hodinky, klábosili s domorodci a čekali na Riegera, který vyrazil na úpatí Kněží hory vykonat potřebu (ta se stane v průběhu dovolené velkým tématem, který Zdeněk laškovně nazval problematikou „Kam s krakenem“) a na autobus, který nás odveze přes celý Bzenec na vlakáč do místní nádražky zvané Lokálka. A tato se zcela nečekaně stala prvním a možná vůbec největším zážitkem naší pivní pouti. Seděli jsme venku s výhledem na perón a poprvé během pouti vykouklo Slunce. Přes úvodní zděšení místní obsluhy jsme se brzy stali vítanými hosty a to pivo – jedna báseň. Později sice bude překonáno, ale i tak - jedna báseň. A ta báseň vznikla a jejím autorem byl samozřejmě Junák, v kterém Lokálka udusala brblavou náladu, ale báseň tato se nedá publikovat, i když je krásná a romantická. Vězte jen, že se v ní vyskytují kromě konkrétních jmen také slova jako Lokálka, Bzenec či soulož a báseň tato je jedním velkým srovnáním zdejšího piva s něčím moc příjemným…
Pivo s vynikající chutí, kalné, vonělo po kvasnicích, ještě teď, kdy více než 14 dní po skončení dovolené piji jen víno, se mi na Kněžíhorské sbíhají sliny…

 hrdý Junák U lokálky


Burani a fanynky(Uličníkovy) U lokálky

U Lokálky jsme seděli dlouho a seznámili jsme se s mnoha místními obyvateli, kteří jsou nádherně svérázní. Dozvěděli jsme se, že jsme přijeli tři dny po skončení Oslav Knežíhorského piva, kde se griloval býk, což byla slovy jedné ze servírek „drbačka do huby“, a že oslavy se nekonaly ve velké hospodě naproti pivovaru, protože tamní majitel je „šulin jak rampa“ a nikdo se s ním nebaví. A já souhlasím, páč točí „Kozla“ a „Gambrinus“ a to já neberu, když není úplně nouze. V Lokálce se začalo schylovat také k první katastrofě dovolené, protože Novákova nemoc se začala nebývale stupňovat, ale on se hrdinně snažil zahnat ji čajem s kalvádosem. Zatímco se pan vrchní vyklonil z okna a s velkým despektem podával Šotkovi džus řka:“Tak tady je ta … ts… specialita“, byl Pumla, protože má pomalé rozjezdy, obviněn paní vrchní, že“cuckuje pivo“. To už jsme leželi smíchy pod stolem a to ještě nebyl tomuto rázovitému lidobraní konec. Za chvíli z dorazivšího vláčku vystoupila starší paní v kšiltovce, šusťácích a s ruksakem na zádech, která nám okamžitě začala ze stolu sbírat prázdné sklo a talíře vysypávat popelníky. Chvíli jsme se bránili, ale pak jsme byli ujištěni, že v Lokálce vypomáhá a víc jsme tuto kuriozitu již neřešili. Vlastně žádnou. Řekli jsme si, že v Bzenci je nádherně, protože je tam možné všechno a to mi rádi.
V samotném závěru jsme zaznamenali setkání s děvčaty, která ráno poznala Junáka a Uličníka v autobuse a následovalo samozřejmě focení. Junákovi ještě paní vrchní posadila na klín dvě miminka-dvojčata a se slovy:“Vy jste mě lakoval, vy nejste jeho bratr, vy jste von“ mohutně rozšířila rodinné album. Burani se bouřili, já nejvíc a prohodil jsem něco, že Tlustý hrál i s Bartoškou a já dokonce s Julií Lescott a že jsem hrál v řadě seriálů, načež jedna ze slečen prohlásila, že si mě pamatuje z třetího dílu Kriminálky anděl. Což mi udělalo radost, i když nevím, jestli jsem v něm hrál. A nadále už jsem byl velmi klidný, ačkoli mi ten Kramár zase začal vrtat hlavou.
A nebyla by to štace jak má být, kdybychom se nesetkali také s někým zajímavým nebo známým. Když už jsme měli zaplaceno, vyšel pan vrchní z výčepu a prohlásil:“Vy jste z toho Brna herci, tak pozdravujte bratrance. Von tam taky někde hraje. Nějakej Miloš Maršálek“. A tak jsme se utvrdili, že Morava je kraj kulturní a krásný a lidský a se spokojenými pivními úsměvy vyrazili do Uherského Brodu. Bylo nám tak krásně, že se zrodila hymna naší dovolené. Respektive hymnů jsme měli mnoho, tohle byl spíš refrén. Já byl totiž neskutečně šťastný a vypadla ze mě parafráze něčeho, co jsem slyšel a nevím kde a je to jedno:“Život je jeden z nejkrásnějších.“ A tato věta se zopakovala snad tisíckrát a vždy byla přijata s velkým povděkem a hlubokým filozofickým pokývnutím, zvláště pak od Mirka Ondry, kterýžto tuto větu později vyšperkoval k naprosté dokonalosti, když v Lipníku dodal :“Život je jeden z nejkrásnějších vůbec!“

Kněžíhorské pivo

11 - CHUŤ - 5   PITELNOST - 7


INTERMEZZO UHERSKÉ HRADIŠTĚ

            Nebudu se zabývat přestupy, to už bych vás připravil o celou obědovou pauzu (páč vy určitě pracujete, zatímco my, herci, máme prázdniny), ale přestup v Uherském Hradišti byl nádherný. A to hned z několika důvodů. Jednak Je to nejkrásnější nádraží letošního roku v ČR, druhak tam dokázal Doležal šlápnout dvěmi botami do jednoho hovna,  a hlavně třeťak, na nádraží jsme se potkali se Zdeňkem Petrželkou, pro vás laiky asi spíš s J.A. Pitínským. Ten vraceje se ze svatby byl naším výletem nadšen a chvíli jsme si povídali o životě a prázdninách. A pak už strojvůdce zapískal a my vlétli do vlaku. V Uherském Brodě ještě Pitínský vyběhl z vlaku a podal nám k degustaci litr a půl piva s názvem Svatební speciál, bylo to 14-ti stupňové polotmavé pivo, které ač bylo teplé, udělalo nám velkou radost i službu.


            Naše vystřízlivění z krásných zážitků z Bzence a Hradiště mělo přijít v Uherském Brodě. A přišlo. Až vás tato slovní hra s budoucím a minulým časem přestane bavit, máte smůlu. Mě baví a já jsem autor.
            Uherský Brod nás přivítal dusným, zato deštivým počasím a pivovar Balkán leží skutečně až někde u Sarajeva (vyrážíte-li z uherskobrodského nádraží, pokud jdete třeba ze sarajevského, pak leží na kopci v Uherském Brodě – Einstein měl pravdu, všechno je relativní). Vyšli jsme obří kopec plný zatáček, zákrut apod. Po dvou dotazech místních jazyků (jak Junda nazývá domorodce) jsme našli hospodu, uvnitř které zurčel potůček a bylo tam poněkud temné osvětlení. Byli jsme velmi pěknou a sympatickou vrchní zavedeni do salonku, kam se prý všichni vejdeme. Ä vešli. Na pivo v Brodě jsme měli jen málo času a Pánbůh zaplať za to. Pivo Balkán opravdu nepatří k chloubám Slovácka, to je fakt, na kterém jsme se shodli všichni. Ale najedli jsme se, trochu usušili, opláchli na příjemných toaletách, zeptali se servírky na nejrychlejší cestu k nádraží a vyrazili. Nutno dodat, že v tu chvíli jsme objevili jednotku délky nazvanou jeden Šotek. Ačkoli cesta do pivovaru měřila cca 2,5 km do kopce, cesta na nádraží měřila 400 m z kopce přes jeden menší parčík.
            Byli jsme velmi šťastní, když nám se zorného pole zmizela cedule Uh.Brod – nádraží. Sice se k nám všichni chovali pěkně, ale nutno říct, je to pivní tour – a pivo má být dobré.
            Ale jedna věc je nádherná, ty dráhy, já vždycky jezdil rád vlakem, ale ty nové vláčky, které jezdí v okolí Uh. Hradiště, to je nádhera. Jsou čisťounké, voňavé a ty záchody? Hotel Ritz.

Balkán

10 - CHUŤ - 1      PITELNOST - 1
12 - CHUŤ - 2      PITELNOST - 1

            Zlín je město Buranům zaslíbené. Zkrátka Burani mají rádi Zlín a Zlín má rád Burany. A kdo by neměl?! A tak jsme s povděkem přijali pozvání Petra Michálka, ředitele MDZ, abychom přenocovali v tomto obřím divadelním komplexu. Byli jsme ubytováni v tělocvičně, dostali klíčky od sprch a Zdeňka Junáka lapala nostalgie, jelikož Zlín bylo jeho první angažmá po ukončení JAMU v roce 1791 chvíli po smrti W.A. Mozarta. S Doležalem zase mlátila touha dokázat nám, že existuje alespoň jedno místo na světě krom centra Rakovníka, kde se neztratí. A opravdu, během režírování Ondiny si dokázal zmapovat pohyb po prvním a třetím patře. V prvním je kuřárna a ve třetím pak hostinské pokoje. Miroň Ondra se bál, abychom neudělali ostudu, ale Buran je člověk zodpovědný a vděčný za střechu nad hlavou. Vyrazili jsme vstříc Zelenáčově šopě, hospůdce, která točí místního Zlínského ševce. Ovšem na webových stránkách neohlášená rekonstrukce nás uvrhla do chvilkové beznaděje a poté k složitému rozhodnutí, totiž odklonu od pivní trasy. Jelikož nebyla jiná hospoda, která nám mohla toto vytipované pivo nabídnout, rozhodli jsme se přijmout pozvání do Pizzerie U Máců, kde točí Plzeň. Jelikož tento světoznámý pivovar neležel na trase naší tour, byla i Plzeň nazvána pivem tzv. parazitním. Že je to ale stále mercedes mezi českými pivy jsme se přesvědčili velmi záhy. Měli jsme trochu problém se usadit, páč když už jsme si od obsluhy vyžádali spojení stolů, prohlásil Zetel, že nebude sedět pod přímotopem a vrátili jsme se po složitém šachování za poněkud zmateného dohlížení ostatních hostů k modelu rozdělení na dvě party. U Máců se sedělo dlouho a příjemně, Zdeneček byl nejen poznán a fotografován, ale dokonce i pozván ke stolu a protože má své fandy rád, odešel… Já se zamiloval do krásné servírky jménem Žaneta, ale má vrozená plachost mi nedovolila ji téměř ani oslovit. Až na kradmé konstatovaní při zaplacení, že mi právě zlomila srdce, což Tlapák kategorizoval jako závažné porušení pravidel a já se zastyděl. Ale on se zase zamiloval do té druhé a taky kulil oči. Ovšem Tlapákův čas měl teprve přijít poslední den v Prostějově. A přišel, ale o tom později. Pivnice U Máců nenabídla tolik folklórních zážitků jako bzenecká Lokálka, ale rozhodně bych tuto návštěvu nehodnotil nijak negativně. Zvláště pak pro dva zážitky : prvním je fenomenální historka Zdeňka Junáka o herci Mojmíru Hegerovi a jeho záskoku role Zlatohlava v činohře ND Brno, z které nám po zbytek dovolené zlidověla věta:“Vidím, že dřeš, nebudu tě rušit!“, ale hlavně pak 1. velké faux-pas v přítomnosti obsluhy. Další fenomén naší dovolené. Jako první a po zbytek pouti vůbec nejlepčí se v tomhle odvětví ukázal Zetel, tento u uší užší kluk, který o sobě tvrdí, že je gentleman zvící velikosti etiketaře Špačka, se během následujících dnů změnil v Jirku Paroubků v nejlepčí formě. Že je Buran vtipný člověk, to se ví, řekněme, všeobecně, ovšem i to má své hranice. Již od dob prvních dovolených na východu Slovenska (6 let a 200 hektotun piva zpátky) se marně snažíme vymýtit z našich řad nešvar zvaný „vtipné objednávání v restauracích“ Je-li obsluhou pohledná servírka, všichni Burani se snaží uuhranout ji svým ostrovtipem a ono  to opravdu povětšinou nevyjde. Ani ve Zlíně tomu u vedlejšího stolu nebylo jinak. Zetel se chtěl pokusit těmto žvástům učinit přítrž, a tak objednal větou:“Jednu plzeň a bez keců!“. Mladá slečna nerozeznala v Zetelově milé tváři tu notnou dávku sebereflexe a vzala jeho dobře míněnou objednávku velmi osobně. Nutno však k Míhalovu ospravedlnění říct, že ho toto nedorozumění velice mrzelo a že pro něho tímto návštěva pivnice U Máců de facto skončila. A tak už začal plánovat další zábavu, tradiční buranskou lajnovačku. Náš stůl zrovna platil u té samé servírky, slečny Žanety, když Zetel zakřičel:“Hele, což takhle kategorie vtipné názvy piv.“ A Zdeněk Junák, protože je to kluk pohotová a srdečná zakřičel do ucha téže servírky první vtipné pivo – Poševní máz. Načež děvče zčervenalo a my s Mironěm Ondrou, kteří jsme se jako poslední gentlemani málem zhroutili, jsme se na sebe podívali a rezignovaně zvolali „kvasnicové, nefiltrované“. Pak už s námi slečna nemluvila vůbec. A jaká to mohla být láska. A jaký jsme byli…
            Zdálo by se, že Zlín je u konce. Není. V divadle ještě následovala lajnovačka, což je hra, kterou znáte spíš pod názvem „MĚSTO, MOŘE…“, ovšem v našem podání má jiné, velmi svérázné kategorie a také velmi neobjektivní způsob hodnocení. Totiž to, že někdo v kategorii „nemoc“ napíše „osteoporóza“ rozhodně neznamená body, zatímco „orangutanismus – nemoc vrozená – Zetel“, ten vyhraje zaručeně. Nejlepšími kategoriemi ovšem byl evergreen „název pornofilmu“ , „výmluva za pozdní příchod“ („muskulatura mě nepustila skrz futra“, „mělas mě tam vidět, miláčku“, „eště cekni máš jí, krávo“, „zámek zamrz“, „dneska máme výročí?“ anebo Doležovalo na písmeno „E“ výmluvné, „e…e…e…e…promiň“) a „epitaf“ („šel jsem se jenom projít – Zátopek“, „Měl jsem tam být první – Martinic“, „Horší už to nebude“ nebo „Konečně – Metuzalém“). Když jsme po půlnoci dolajnovali, schylovalo se pomalu k závěru druhého dne. Jenže následující den měl volnější program. Jen dvě štace. A tak jsme si řekli – ještě šláftruňk. A tak nás Miroň Ondra, novopečený to zlíňák, zavedl do nonstopu 7 Hříchů, kde jsme ze sedmi smrtelných nespáchali ani jeden, dali ze dvě tři pivka a valili spát. Samozřejmě až na Miroňka Ten se letos ukázal v neuvěřitelné formě, dovedl nás do divadla a ještě zlomil Tlapáka na další výsadek vstříc zlínské noci. Přišli k ránu, zatímco my jsme spokojeně a nádherně, jak se na umělce našich kvalit sluší, spinkali…
  

Adam Doležal


Jakub Uličník


Zetel


 Michal Isteník

            A fotografiemi idolů, které nejsou ani lichotivé ani nelichotivé končím druhou část svého vyprávění z BURAN BIER TOUR 2011. Tak dodržujte pitný režim a nebojte:

TO B(UD)E POKRAČOVAT



pátek 22. července 2011

Reportáž psaná o pivínku...




BURANBIERTOUR 2011

aneb

dovolená v lamprdónu


            Sliboval jsem všem reportáž z BURANBIERTOUR 2011. A trvalo mi dlouho než jsem jí napsal, protože vůbec nebylo jednoduché ty vzpomínky vydolovat v hlavě a najít sílu projít celou pouť ještě jednou, byť jen u počítače. A není to žádná krátká vzpomínka, rozmáchl jsem se až Jiráskovsky a výsledkem je 23 stran textu, doplněných o podrobnou fotodokumentaci z archivu pánů Junáka, Tlapáka a Šoťáka. Jelikož si uvědomuji, že tuto reportáž budou číst i lidi jako Tlapák, Matějka nebo Tlustý, rozhodl jsem na radu J. Šotkovského rozdělit toto monumentální dílo do několika částí, ať vás nezahltím naráz. Jednotlivé díly se budou vkládat po dobu celých prázdnin v nepravidelných intervalech...
            A citlivějším z vás se omlouvám za vulgarizmy v této reportáži použité. My jsme sice dobře vychovaní kluci, ale vyjadřujeme se dosti jadrně. A když někdo řekne větu, ve které je hovno (myslím slovo, nikoli obsah – to se děje neustále), přijde mi nemyslitelné nahradit to slovy jako bobek, koko apod.



Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii

aneb

Jak kluci z Buranu na pouť se vydali a ta byla dlouhá a těžká jak sviňa

Část první

Buranská dovolená je tradicí, ke které se upíná po dobu celé sezony mužská část souboru. Vystřídali jsme za ta léta mnoho destinací od východu Slovenska přes Balaton, Žloukovice nebo zámek Červená Řečice (pokaždé s jinou tématickou náplní) a letos, poprvé v historii buranských dovolených, jsme vyrazili na tzv. puťák. A ne jen tak ledajaký puťák. Díky veliké zálibě pánské části souboru v pití piva jsme se rozhodli udělat okružní trasu po malých jihomoravských, hanáckých, slováckých a valašských pivovarech. Komu ten nápad přijde děsivý a neuskutečnitelný, nechť zví, že realita je děsivá, ale rozhodně uskutečnitelná...  A tour nebyla jedinou novinkou v plánech BURANů – poprvé s námi vyrazili také dva hosté z řad neburanů, kteří ovšem v průběhu celé této poutě dokázali, že jsou skutečnými Burany...

Začněme tématickou písní a vrhněme se na cestu...




 3.7. 2011 DEN I.

Brno (Starobrno) – Hodonín (Hodonínský švihák) – Ratíškovice (Ratíškovice)

            Byla uplakaná neděle 3. července 2011, Petrov odbíjel 11:00, ale my to neslyšeli, protože jsme právě usrkávali první dvanáctku v Pivovarské restauraci Starobrno na Mendlově náměstí v Brně. 11 mužů v nejlepším věku, kromě Nováka a Doležala, z kterých první jmenovaný prochází od čtyř let životní krizí a oba spojovaly počáteční příznaky chřipky, se odhodlaně sešlo, aby pokořili část pivní Moravy... Atmosféra byla od počátku vynikající, neboť si každý dle tradice zvacích táborových dopisů sbalil hygienické potřeby, kartičku pojištěnce, KPZ a dobrou náladu. Jako první dorazil Zdeněk Junák (1. host), v závěsu za ním já a Zetel, poté Tlapák a Novák, Jaromír (který tradičně neabsolvoval dovolenou celou, nýbrž „jen“ její začátek, téměř konec a konec), Tlustý následně Kuba Uličník (2. host), minutu před jedenáctou Šotkovský a o několik málo vteřin a minut po konečně Rieger a Doležal. Teletext z obrazovky hlásil na příštích několik dní na naší trase srážky a bouřky, ale BURANY žádná digitální rosnička nerozladí. Předali jsme si omluvenky Mirka Bartoše (nemoc) a Jury Hájka (rodinné důvody) a dali si na ně jedno malé smuteční pivo s názvem Silák (18 stupňů).
Všichni měli od velitele zájezdu, Jeníka „mimíska“ Šotkovského, podrobný a dokonalý itinerář celé akce, a tak nám nezbylo než založit pivní karty, do kterých se poctivě po celou dobu trasy zanášelo každé jednotlivé pivo v každém pivovaru a rozmyslela se kriteria hodnocení. Jelikož jsme dle slov Petra Tlustého průměrní konzumenti s nadprůměrnou spotřebou, zvolili jsme kategorie nikoli degustátorské, nýbrž konzumentské. U každého piva jsme se rozhodli  subjektivně hodnotit jeho CHUŤ a PITELNOST (zahrnuje fakt, jaká je po dopití piva chuť na další) na stupnici od jedné do osmi. Osm stupňů jsme zvolili záměrně a promyšleně – pět by bylo málo a desátý stupeň by se s přibývajícím časem mohl plést s desítkou. Dohodli jsme se, že výstupem bude doporučující a nedoporučující reportáž(kterou právě čtete) a také společenská hra, jejímž autorem byl zvolen Jaromír (protože jediný z nás umí udělat rovnou čáru a namalovat domeček jedním tahem a nepodvádět) a naším úkolem bylo archivovat pivní podtácky, razítka, jízdenky a zanášet do análů jednotlivé zážitky, které nás cestou potkají, aby je pak Jaromír mohl zakomponovat do deskové stolní hry s pracovním názvem „Hop do pivátky“.
            Situaci trochu zkomplikoval MgA. Lukáš Rieger Ph.D., který se na na začátku pivní tour zeptal, zda bude platit taky grog. Dostal deku a dovolená mohla začít.

 Nezbytné foto u podobizny prvního starobrněnského sládka pana Poupěte (to je ten nad námi, ne vedle nás)

Vyrazili jsme. V tramvaji číslo 1 porušil Uličník (a nikoli naposled během dovolené) pravidlo o Zákazu kontaktování žen, ale ještě se nikdo nečertil, dokonce ani Tlapák, který s tímto pravidlem bude zuřivě bojovat po celou dobu dovolené a hrdě bude dbát na jeho dodržování - mnohdy až, a to zvláště ve vztahu ke mně, neoprávněně. Ale nepředbíhejme. Na hlavním nádraží v Brně jsme se úspěšně shledali s posledním členem party, Mirkem Ondrou, bez kterého si žádnou dovolenou nelze představit. No, možná dovolenou ryze fotbalovou.


 Jsme všichni.

Foto u lokomotivy, nástup do kupé, zamávat Jaromírovi a zároveň celému Brnu s nadějí, že se ještě někdy potkáme a hurá do Hodonína. Ve vlaku se vybalila úvodní hostina(nevybalila se sama od sebe, museli jsme to udělat my), otevřelo se první cestovní pivo(my jsme ho otevřeli, samozřejmě), otevřela se Riegerova zelená (když jsme se rozchechtali, tak prohlásil:“Co děláte volové, to jsem měl koupit vaječnák?“) Ulinova slivovice, Jundova Tullamorka, Rieger se začal rozmachovat nožem a krájet asi 10dkg špeku tak, aby vyšlo na jedenáct borečků, zatímco Zdeneček se vytasil s asi kilogramem nivové pomazánky a bagetkami, kterých cestou do Hodonína namazal pro nás kucí asi 467. A Jenda Šotkovský? To je klučina, kterej prostě umí překvapit, i kdyby na chleba nebylo. Ne, nevyndal pivo, nevyndal ani souborné teatrologické dílo Bořivoje Srby, nevyndal dokonce ani svůj legendární kapesník, vytáhl z baťohu kilo jablek a dobrosrdečně je nabídl v plén. Přešli jsme to mlčením a chválením Jundova kulinářského umu.
            Cest vlakem jsme prodělali hodně a staly se pro nás zdrojem mnoha zábav. Nikdy jsme nebyli utišováni ani napomínáni nikým ze spolucestujících či zaměstnanců drah, což je důkazem, že i opilý Buran pamatuje na slušné vychování. První báseň Zdeňka Junáka zvaného „Lamprdón“ mapující úvodní zážitky pak končila slovy (možná jinak, je to asi hektolitr piv zpátky) :

            ....
            „a tak spěcháme přes háje a luhy,
            do Hodonína nasekat dluhy...“

A ještě zásadní věci se vlaku přihodily. Události, které později profilovaly průběh celé pivní tour. První bylo zjištění, že jen tři coupé od nás pospává Bob Racek a jeho pes. Ano, Racek a pes. Vraceli se z Velešovic a mířili do Spytihněvi… Takovýchto SETKÁNÍ / STRETNUTIE potkáme na cestě ještě mnoho, ale to jsme ještě nemohli vědět. Ale mohli jsme tušit, že Zdeněček „Lamprdón“ Junák je kluk moravská všudezdejší!

Starobrno

12 – CHUŤ -   4          PITELNOST - 5
18 (Silák) - CHUŤ - 4   PITELNOST - 4


Před švihákem


            Po příjezdu do Hodonína jsme se stále za lehkého deště přesunuli k ne příliš vzdálené pivovarské hospodě U šviháka a zasedli k mohutnému dřevěném stolu. A tam nás již usedlo 12, neboť před hospůdkou stepoval Stano Slovák. Jen jsme došli, dorazil poslední číslo z Ginger a Fred, sebral klobouk s těžce vydělanou padesátikorunou a šel si s námi dát pivo. Hospůdka to byla krásná a inspirovala nás k dalšímu rozdělení úloh v rámci naší krátké a intenzivní dovči:

Doležal Adam – kvalita záchodů (funkce si ho díky nadměrně produktivnímu vylučovacímu ústrojí vybrala sama)

Isteník Michal – interiér restaurací (jsem jediným členem BURANTEATRu, který dokáže náležitě a kladně ocenit sádrového trpaslíka s německým nápisem Wilkommen pod plazmovou televizí Sony)

Junák Zdeněk – kvalita a vzhled obsluhy (s obsluhou Pivovaru Kunc se ocitl v družném hovoru dřív než si Šotek stihl objednat první hlavní jídlo, tj. cca 14,5 vteřiny)

Novák Pavel – mistr rozpočítávání (jako inspicient měl za úkol zjišťovat, zda jsme k přesunu nebo po přesunu všichni přítomni, rozdal čísla a krom Tlapáka a Pumly, kteří mají problém s pamětí a alkoholem, jsme všichni hrdě drželi své číslo až do chvil nuceného přečíslování;rád bych jen dodal, že Novák je díky svým organizačním schopnostem jediným přítelem náčelníka Hunů Atilly na fcb)

Ondra Mirek – móda ostatních hostů (Mironěk je jediný muž v BURANTEATRu, který se nenarodil v teplákách a vytahaném triku harwardské fondy, ale ve smokingu)

Tlapák Martin – dohlížitel nad dodržováním zákazu komunikace s ženskýma za účelem seznámení (funkci si zvolil sám a sváděl s ní obrovský vnitřní boj, který vyvrcholil zvláště v Prostějově)

Tlustý Petr – originalita a vzhled pivních krýglů, zajímavosti hostů v restauraci (vzhledem k tomu, že krýgl je jediná věc, kterou si Pumla zvaný Pumpa a Píďa bude po dovolené pamatovat, byly půllitry jasná volba)

Rieger Lukáš – duchovní obsah - čehokoli (co dodat? Snad jen, že v mnoha hospodách Lukáš zhodnotil duchovní obsah usnutím „na ježíška“ kteréžto foto jistě někde najdeme)

Šotkovský Jan – kvalita jídla v restauracích (ačkoli nepřednesl jediný referát, průzkum prováděl hloubkově a intenzivně)

Uličník Jakub – kompletní shrnutí všeho, co se vypilo a snědlo („buráky, tyčinky, karamely a pičoviny nepočítám“)

Zetel – a víte, že už ani nevim? (Ale určitě to dělal skvěle)

            Zhruba tři hodinky jsme v Hodoníně poseděli a nebylo to sezení vůbec nepříjemné. Dokonce i jukebox kolosálních rozměrů tam hrál a my si na něm pouštěli nějaké hity jako Sunday morning, Kde domov můj a Pivo dělá hezká těla. A Zdeněček Junák se poprvé fotil a založil tak příjemnou tradici, která nás provázela po celou tour a stala se zdrojem velké zábavy. A fotil se hned dvakrát. Poprvé z iniciativy hostů, kteří po hlase poznali Horsta Fuchse a pak jim došlo, že je to praporčík Josef Ambrož. Podruhé z vlastní iniciativy v rámci přiděleného úkolu hodnocení obsluhujícího personálu.


 Junák hodnotí kvalitu obsluhy


Seděli jsme, fotili, klábosili, jedli a popíjeli a brzy bylo možno v okolí restaurace potkat procházející se partičky, protože Švihák je pivo dobré a silné a málokdo zvládl těch pár hodinek jen tak usedět. I já se Zetelem jsme šli  na pár minut na vzduch a tam jsme litovali, že nejsme kompletní, totiž že nevyrazili všichni z těch, kteří tvoří již po léta nejužší jádro Buranů… Což bylo téma, které vyplouvalo na povrch často a vždy s sebou neslo pachuť smutku… 


Od začátku bylo jasné, že to nebude jednoduchý výlet
 
A pak se Šotek vzbudil, zavelel, my zaplatili a plakajícím Hodonínem mířili k autobusu, který nás měl dovézt na další štaci do hospůdky Na mlýně v Ratíškovicích. A dovezl…


Hononínksý švihák


12 - CHUŤ - 5      PITELNOST – 5


Po příjezdu do Ratíškovic

            Na Ratíškovice jsem se po celou dobu plánování velice těšil, protože mi jejich pivo velice chutnalo v hospodě U Šermýře v Brně, kam jsme se Zetelem a Junákem zavítali v rámci jarního pochodu po brněnských oblíbených hospůdkách. Možná i proto jsem byl velice zklamán, protože pivo Na mlýně opravdu za moc nestálo. A ještě více mě z omylu vyvedl Junák, který mi sdělil, že U Šermýře jsme pili pivo z Chotěboře. Kde u mě došlo k takové záměně jmen nevím a nemám ani tušení, kdo by mohl vědět. Snad Ivo Šmoldas, páč má cit pro jazyk. Každopádně jsem ale objevil pár metrů od hospody vietnamský obchod, kde jsem zakoupil vodu na ranní hygienu a nezbytnou pokrývku hlavy – stetson vyrobený napůl z gumy a napůl z koženky. Byl nepohodlný, nesál pot, smrděl, byl nádherně odporný a stál 100,-. Když jsem se s ním vrátil Na mlýn, okamžitě vstalo několik Buranů a vyrazilo k vietnamcovi. Doležal si samozřejmě koupil ten samý, co já, protože od Skleněného zvěřince nemá vlastní názor, Pumla si koupil podobný, ale látkový a sněhobílý (taky za něj dal 100,-, ale až o den později si všiml cenovky na 79,- a jal se být velmi zklamán přístupem toho asijského klučiny, kterému jsme během sedmi minut zdvojnásobili denní obrat), Miroň si koupil slamák, Rieger maskáčový klobouček a vypadal jako voják modernizované křižácké armády. Ostatní buď pokrývky hlavy měli nebo je nepovažovali za důležité, což mě obzvláště zamrzelo…
            Bylo třeba ještě vyřešit jednu věc – nocleh. Zdeněk Junák se spojil s pánem, kterého neznal a na kterého dostal tip. Pán přijel, naložil Zetela s Ondrou do auta a jel jim ukázat místo, kde můžeme přenocovat. Nikdo samozřejmě neměl stan a venku stále pršelo. Zjištění, že musíme spát pod širákem mnohé z nás poněkud vyděsilo, jelikož nejsme partičkou vysloveně outdoorovou a na mokré spaní jsme nebyli vybaveni. Šotek začal obvolávat Ratíškovické ubytovny, kde nebyla volná ani místnost pro úklidové náčiní, a tak se ve chvíli největší krize zvedl Mirek „Miroň“ Ondra, dle své funkce si vybral nejlépe oblečeného hosta restaurace (shodou okolností to byl majitel onoho vietnamského obchodu) a jal se seznamovat. A šlo mu to výborně – na seznámení a vybral nejčeštější artikl (becherovku, která tomuto klukovi z dálného východu velmi chutnala) a začal se vyptávat na možnost noclehu. A radu jsme dostali vskutku vynikající. Mirek přišel zpět ke stolu snad po dvou hodinách s vítězným úsměvem, očima podlitýma bylinkami a pravil:“Jde se na hřiště.“ A vskutku, šlo se na fotbalové hřiště, což speciálně mně udělalo dvojnásobnou radost, jelikož blízkost hřiště nebo balónu mě uklidňuje a činí šťastným. Ratíškovice slavily dva dny před naším příjezdem 870 let od založení obce a u hřiště stále ještě stály veliké party stany s lavicemi a stoly. A tak jedenáct borečků kolem půlnoci rozbilo bivak na čerstvém vzduchu a v suchu a začalo se ukládat k spánku. Samozřejmě ne všichni. Miroň, Pumla a Ulin ještě vyrazili do víru noci a po nemalých peripetiích zakotvili v baru nazvaném příznačně „BAR“. A tam pili, povídali a ráno moc nevěděli o čem. Jediné, co věděli s určitostí bylo, že v televizi běželo Statečné srdce a Uličník křičel „svobodu“! A my na hřišti ještě uhádli pár filmů, Šotek si udělal v bříšku místečko na zítřejší hodnocení kvality jídla, Zdeneček zavolal Irence a pak už jsme si pomalu popřáli dobrou noc. Až na Tlapáka, který usnul ještě dřív než dolehl a po celou dobu hraní na filmy jemňoulince chrupkal, takže jsme na sebe museli hodně křičet.
První den se chýlil ke konci a vyslal jasnou zprávu o tom, jak náročný tento výlet bude… Ale nás nic nezastaví…

Pivovar Ratíškovice

10 - CHUŤ – 3   PITELNOST - 2

TO B(UD)E POKRAČOVAT