That was the week that was

Týden vpravdě buranský nám opět prosvištěl v diářích a my listujeme směrem k dalšímu a ptáme se: „Kdy se to kurnik šopa zastaví?!“ Zastaví, nebojme, Kaddáfí ví jak na to a já mu věřím. Ale zpět k divadlu, ať se nenechám příliš strhnout mezinárodní politikou, pak bych se musel opřít i o Čínu a to bych nerad, páč tam občas jím a je to fajn a rychle.

Byl to náročný týden, začal přímo manažersko-logistickým majstrštykem v podobě dvojáku probíhajícího současně, tj. Misantrop na Stadecu a Obraz v Havlbrodě! Možná vám to nepřijde úplně zajímavé, ale musíte si představit podmínky, ve kterých burani fungují... Už dostat se se scénou Obrazu dál než do Pisárek je problém, páč to uveze jen jediné naše auto, to je Riegerea a nebrzdí a jedinej střízlivej je dlouhodobě Hájek a ten nemůže řídit nic, co je větší než golfky. A i tam se o malého Jiříčka bojíme. Ale podařilo se, scéna, herci i Zetel dorazili do Havlbrodu a odehráli Obraz. A současně s jejich cestovními peripetiemi zvládl tým vedený bravurně mnou a průměrně Novákem postavit těžkou scénu na Misantropa a ještě dát dostatek času osvětlovači Bobovi, aby si nachystal svá kouzla (no, kouzla - vana, vana, pětikilo, vana, tři šavle a světlo, tma, blik blik – nedělala bych z toho vědu). Bob  měl premiéru s Misantropem. A my mu tímto gratulujeme, je to kluk šikovná a spolehlivá... A tak se nám ten den nádherně povedl, sklidili jsme zasloužený úspěch. A nebojím se ani kritiky, neb ta – je-li konstruktivní, může člověka jen posunout vpřed. Já byl bezchybný, jen jednou jsem se užuž málem přeřekl, ale pak jsem si v duchu pověděl:“Míšo, dyk by to byla škoda“ a dohrál jsem to suverénně až do konce. Podobně si počínali i ostatní. Jen při Misantropovi Junasovi v zákulisí upadla kytara a pak se celý vesmír spojil, aby Novák zase něco pos... – jediný on se umí opřít o dobře zajištěnou nekývající se bednu, na které nic nic není a něco z ní shodit. A navíc něco neuvěřitelně malého, téměř titěrného, co už nikdo nikdy nenajde, ale dokáže to během tiché a vypjaté scény udělat humbuk jako když Kaddáfí vtrhne do Benghází. Nějak mi ten kluk Lybijskej dneska leží v žaludku. To bude zase den.

A pak přišlo úterý. A to už jsme hráli jen jednou. A tady si na vás, drazí čtenáři, musím postěžovat. Páč vy nám ten Venkov podceňujete. Já vím, že v tom nehraju, ale překonejte se. Já to viděl poprvé, protože jsem jinak vždycky natáčel nebo byl „Na kus řeči“ u Donutila., ale to je vám tak dobrej spiel. Neříkám, že je úplně moc veselej, i když, ano, zasmějeme se, ale lidi, jak oni hrajou, všichni, Hájek i ty dvě, jak se jenom, jo, Zetelová, Kocmanová! A jak Doležal svítí a Novák zvučí. To je vám opravdu zážitek. Já jsem byl úplně nadšený, ikdyž mi z toho tématu nebylo do skoku... Takže se příště nedejte přemlouvat, stojí to za to!

            A pak přišla středa a to vám řeknu, to se podařilo. Skončil nám Solaris. Bob měl taky derniéru a my mu děkujeme. Bylo to veliké. Trošínku jsme zlobili, ale snad ne zase tak moc, abychom to představení úplně rozbořili... Matějka byl ve formě a dojemně se rozloučil, když v posledním obraze políbil Snauta. Což jsem já. A kolik tam bylo lidí. Až jsme si říkali, kde jste byli celý ten rok? Najednou se tam nahrne stovka a jindy máme potíž vás tam dostat třicet. Dohodněte se, pro sebe to divadlo neděláme. A měli jsme malý raut, na kterém byly famózní Zetelovy masové koule. A Zetel - militantní vegan - je jedl a Zetelová mu to nevyčítala, takže jim to asi pořád klape. A Šotek udělal svou fantastickou paštiku (já ji ukradl a odnesl domů), i jednohubky byly, já koupil fornetti a bylo... Zamáčkli jsme slzu, že se už nikdy nemrkneme do vesmíru a šli pokořit noční metropoli. A podařilo se. Brno nám leželo u nohou, když jsme s Novákem a Matějkou jako poslední mohykáni v šest ráno zpívali na Lidické Queeny. Já nepil, abych mohl dohlédnout na kluci, jestli je všechno v pořádku a nedělají ostudu. A dohlédl jsem na ty kluci pěkně. Matějka usnul v rozjezdu a vzbudil se kdesi v Tuřanech. Nějak se nám ty konečné po velkých Buranských akcích stávají tradicí...

            A ve čtvrtek na Stadec zavítal Xavier Baumaxa. A já ho mám fakt rád, tak jsem šel. A nelitoval. Litoval jen toho, že vás přišlo tak málo. Je to buran. Ale je to dobrej muzikant a zpěvák a umí pobavit. Což jsme se Šotkem kvitovali, zvláště když místo svých písní spustil U2 nebo Killing me softly a dal to. A Hnědé smyčce, ti hráli jak z partesu. A my křičeli slova jako:“Umí!“, „Hobluj“ nebo „My chceme smyčce!“ a „Baumaxa je Bůh“ atp. No, to se moc nelíbilo Riegerovi. Asi jsme ho naštvali s tím přirovnáním nebo se prostě nedokázal smířit s tím, že Boha potkal zhulenýho na Stadecu, a tak náš Lukášek pokořil další rekord - usnul ve stoje v půlce koncertu, někdy v době, kdy Baumaxa hodně křičel... A pak koncert skončil – mimochodem fantastickou masáží v podobě písně „Utři si tu prdel sám anebo ti ji utřu já“ a my šli spokojeně domů. A dokonce brzy, v půlnoci jsme s Honzíkem Šotků vyráželi.

           

Perný týden to byl. Ale stál za to, to mi věřte. A doufám, že nám helfnete s tím dalším. Ono to totiž bez vás nejde a my se fakt snažíme. Takže hurá na Stadec! BURAN nikdy nespí. Tak to zkuste taky...

Mějte se, hezký víkend!

Zetel mezi třicátníky...

Čeká nás to všecky. Určitě si i Zetel říkával: „herdek, ten Rieger s tím Riedlem a Matějkou jsou starý“. Ale řeku času nezastavíš a ikdyž si vzal mladší ženskou, přece dosáhl tý magický třicítky. A najednou ho tady loupe, sem už se mu nechce, pořád jen:„nic mi nekupujte, to už nemá cenu“, „viděli jste akce v Lidlu?“, „tenhle víkend jedu do Osoblahy podívat se na rodinný hřbitov“, „nějak mám pocit, že nastal čas to udělat“ a podobné věci, které nám, mladým, přijdou nepředstavitelné a zaručeně končí u AZ kvízu v televizním pytli. A to nic proti Aleši Zbořilovi nebo televizním pytlům, chraň Bůh...

Ale zpět k Zetelovi, je to kluk šikovná, ale s věkem rozumu nepobral ani za mák. Newerichovatí nám, ten chlapec, co má i po třicítce hlavu u uší užší. To pochybné divadlo, které si otevřel před - co já vím - pěti šesti lety, chce vést i ve svém pokročilém věku. A přitom dobře ví, že na tom ni korunky netrhne a přátelé si taky nenadělá... A ještě, a to už je do nebe volající, von si tam chce v tom buranově dělat umění. A co je horší, ještě se vyjadřovat k společenským tématům. Jenže zlobte se na dědka. Tak mu ty mravokárný kraviny vo těch kriminálech a láskách budeme dělat dál, i když teda samozřejmě s Matějkou pokukujeme po Ringově Dívčí válce nebo Tondovým Klíčům na neděli... No jo, co už včil...

            Ale oslavu měl pěknou, to zase jo. U Bohouška v novým. „To pravé Ořechové“ se to tam jmenuje. A mají tam vynikající třináctku s blahodárnými účinky na střevní mikrofloru. A mají tam i salonek, ale tam se nesmí křičet. Přišel jsem dost pozdě, protože jsem se chtěl vyhnout tomu, jak si stříliví nemáme co říct. A dorazil jsem ve chvíli, kdy už tam bylo docela veselo - hrálo se na filmy, Šotek si četl Mahabhárátu, Zetelová s Jelenovou probírali poslední recepty, Miroň Ondra háčkoval Zetelovi jarmulku a Tlapák vyprávěl brilantně vypointované vtipy o gorilách typu – „Která opice má nejradši banány? Všechny!“ A pak myslím upadl. A byl tam i Jaromír a byl trochu naměkko. Ale vyrovnával to sám oslavenec, kterej jel dost ve tvrdým. Vypil tam flašku špičkového rumíčku... Teda říkali, že špičkového, já nevím, protože nepiju... A Martinková upekla obrovský penis z listového těsta s trochou mozzarelly na špičce, ale tu slízly holky... Veselili jsme se jako zamlada na Balatonu nebo v Krásnohorskej dlhej lúce, domů se šlo až k ránu. Teda někdo šel. Já jel. Rozjezdem. A děkuju tomu, kdo v Brně vymyslel systém rozjezdů - je jednoduchý a tak přehledný, že už se ho i Matějka skoro naučil. Prostě to jede z hlaváku a hotovo. A dá se to zvládnout v téměř jakémkoli stavu. Sednete a jedete.

Ale na jedno bych si přece jen v tomto ohledu postěžoval. „Páni řidiči, buďte nás na konečné trochu ohleduplně. Uvědomte si, že my nejsme žádný svině nebo komunisti, my jsme jenom mladí buránci, co se rádi baví. A k Zetelovi a jemu věkem podobným se chovejte shovívavě, už nejsou mladý, ale jsou fajn...“

Tak všechno nejlepší Michale...